Již dříve jsem upozornil na to, že to, co se děje ve vězení Davidu Rathovi, prožívá dalších  přibližně 2.300 vazebně stíhaných. Samozřejmě mnohé z toho, co pan poslanec našemu vězeňství vyčítá, je nedůstojné civilizované země uprostřed Evropy v 21. století. Nicméně ten stav trvá celá desetiletí a média nikdy neumožnila komukoli z tisíců vazebně stíhaných řadových občanů spustit takový  povyk, jaký  umožňují jemu. Proto se potřeba další humanizace vězeňství nevetřela do povědomí politiků, tím méně neinformované veřejnosti.

Média nahrávají Davidu Rathovi možná neúmyslně i jinak. Umožňují mu soustavně zpochybňovat postup orgánů činných v trestním řízení. Například ve sněmovně pan poslanec zamával v přímém televizním přenosu listinou, dokazující, že na pověstné krabici od vína nejsou jeho otisky prstů. Určitě se našli mezi televizními diváky pochybovači, kteří znejistěli a přemýšlejí nad tím, zda si policisté krabici nevymysleli, či zda zadržený muž byl skutečně David Rath, a jak to vůbec s jeho zadržením bylo. Žádný komentátor neupozornil na to, že otisky prstů nemusejí na povrchu dotýkaného předmětu ulpět za jakýchkoli okolností. Záleží na vlastnostech dotýkaného materiálu a stavu pokožky ruky, zda se otisknou. Mimo to jednotlivý důkaz nebo jeho absence někdy samy o sobě nic nedokazují. Cíl je jasný: dříve než stane David Rath před soudem, má být každému jasné, že soudí nevinného, politicky nepohodlného.

Pan poslanec dokázal, že ani ve vazbě nebere poslanecký plat úplně zadarmo. Zúročil své poznatky samozvaného mučedníka českého vězeňství návrhem novely, kterou se má změnit zákon o výkonu trestu. Poslal ji do Poslanecké sněmovny, která se s ní bude muset nějak vyrovnat. Kromě toho šíří všemi dostupnými prostředky kritiku poměrů ve vazbě a podněty na její zlidštění.

Některé z jeho návrhů jsou lidsky pochopitelné a jejich uzákonění by určitě kulturu vězeňství významně zvýšilo. Požadavek na umožnění donášky stravy zvenčí na vlastní náklad vězně dokonce ukazuje, že se naše vězeňství nejen nevyvíjelo stejným směrem a tempem jako v západní Evropě, ale naopak, že šlo ve vývoji zpět: aspoň pro vazebně stíhané bylo toto právo kdysi na našem území samozřejmostí.

Většinou jsou ale jeho náměty naprosto nerealistické. Naše Vězeňská služba zdědila stavebnětechnické vybavení po předchůdcích a kvůli setrvalému politickému podhodnocení významu resortu spravedlnosti a vězeňství zvlášť a s tím souvisejícímu chronickému nedostatku peněz je nemohla vylepšovat stejným tempem jako ve „starých zemích“ Evropské unie. Nemohla by například vyhovět požadavku Rathovy novely na umísťování odsouzených do blízkosti jejich domovů, byť jde o jinak přirozený a rozumný požadavek.  Síť věznic je po území republiky rozmístěna zcela nerovnoměrně a situaci dále komplikuje nutnost umisťovat odsouzené v souladu s profilem věznic (např. nelze mít v každé věznici oddělení pro  drogové delikventy). Její přebudování si vyžádá miliardové náklady a mnoho let soustavného úsilí.