Za mého dětství byly kýčem obrázky s březovými háji, západy slunce, říjícími jeleny. Svět zalidňovali barevní trpaslíci. Dnes vidím, jak milé a bezbranné to bylo. Kýč byl oblastí naivních idejí a nevytříbeného vkusu. Bylo to nevinné a asi z toho nehrozilo nebezpečí.

Dnešní sofistikovaný, elegantně, nebo naopak umělecky rozdrchaně vypadající kýč, je nebezpečný. Tváří se jako umění a daří se mu řadu lidí přesvědčit, že jím je.

V umění posledních dvou století hrál hlavní roli protest, vzpoura proti konvencím a řádům, hledání nových forem. Ve dvacátém století se umění čím dál víc přesouvalo do sociálního prostoru a chtělo být účastno revolucí, válek, budování nových cest. Zajímavé je, že ho společnost střídavě podporovala a zatracovala.

Dnes se pomíchaly žánry, což je určitě pozitivní a využitelný princip, ale klade to na tvůrce daleko větší břímě odpovědnosti než kdykoliv předtím. Současný kýč je špatně rozlišitelný. Většina umělců má pocit, že řeší problémy světa a zapomíná na povinnost k vlastnímu životu, k vlastnímu prostředí. Stát si tuto bezradnost možná bezděčně uvědomuje a nabízením vhodných podpor (v našem případě granty evropské i národní), umělce zavazuje, směruje, manipuluje.