Miloš Horký: Emoce v médiích

14.03.2019 21:35

Kdyby se člověk chtěl „popasovat“ s problémem - emoce v médiích, otevře si tím novou „Pandořinu“ skříňku, především, musíte mít jakési znalosti z psychologie, ze sociologie, ale i z teorie televizní a žurnalistické tvorby apod., nemluvě o tom, že musíte mít docela slušné znalosti historie.

Miloš Horký: Emoce v médiích
Foto: pixabay.com
Popisek: Média - ilustrační foto

Nechtěl jsem si otevírat novou "Pandora's box" ani ve svém úsilí učinit si "ucelený" náhled na svět, ale setkáváme se s emocemi kolem nás každý den, tak se to člověka nutně „dotýká.“ Celý ten můj zájem o "emoce" vznikl tehdy, když jsem se před lety, někde v nějakém anglickém magazínu, seznámil s tezí, že budoucnost televize spočívá v emocích. Určitě to byl nějaký magazín, který jsem respektoval, někdo mně tam v tom článku něčím oslovil. Je to už docela dávno, co jsem to četl, ale z nějakého důvodu mi to uvízlo v hlavě, a ne a ne se toho zbavit.

Tam jsem se dočetl, že buducnost televize je v působení na emoce, v prezentování emocí. A živě jsem nesouhlasil s touto tezí. Říkal jsem si, co to je za blbost, přece - když v televizi běží seriál, nebo film, drama, tak především hledám téma, o čem to je, pak hledám základní konflikt, zda mne vůbec zajímá, chci znát atmosféru, do které je drama, seriál zasazen, chci znát charakteristiky postav, chci vidět, jak reagují v dialogu, v rámci konfliktu.

Dále chci vidět, jak se ty postavy vyvíjejí v průběhu dramatu, jak reagují, když se v dialogu dozvídají nové skutečnosti - na tom je přece drama i seriál založen, myslil jsem si.

Postava Hamleta se vyvíjí v čase, nejprve zjistí, že jeho otec byl zavražděn, pak si to ověřuje na dvoře dánského krále, pak usiluje o pomstu, a nakonec umírá. Tedy spousta dialogů, které na sebe – logicky – navazují, a teprve pak přijde emoce – Hamlet umírá. Ale Hamlet umírá, protože nemohl jinak, nemohl se osvobodit z osudové klatby. Přesně to působí na diváka, který je pohnut jeho osudem. Příběh Romea a Julie se vyvíjí až k sebevraždě, ale to vše musí být založeno na přísné charakteristice postav a na logice jejich vývoje. Musíme Romeovi a Julii věřit, že jejich reakce jsou logické v rámci děje, teprve tím nás jejich tragédie zasáhne. Vývoj dramatu musí být navýsost logický, třeba spor Monteků a Kapuletů, abychom na závěr uvěřili a „procítili“ tragédii Romea a Julie. U Shakespeara máme i emoci jako hrom - Othelo se dozvídá, že snad Desdemona mu byla nevěrná, trápí se tím - o tom to celé je, emoce! Nakonec ji zabije, aby se dozvěděl, že mu nevěrná nebyla. Opět emoce! Ale celé je to nanejvýš logicky svázáno vývojem toho dramatu, vývojem postav, gradace Othelova konfliktu musí být nanejvýš "odůvodněná". A konečné vyřešení zápletky musí být velice přísně založeno na celé této logice. Jinak si pomyslíme, že se díváme na „škvár“.

Dokonce i komedie musí být založena na logice, jinak se těm vtípkům a pointě na závěr nebudeme smát! "To byla zase blbost!", řekneme si. Teprve potom mohou přijít emoce, teprve až jsou tyhle zákony dramatu či komedie naplněny, pak se může rozlít vlna emocí. Podobné je to s režisérkou Poledňákovou, Tomášem Holým, Polepšovnou a Stoličkou. Jsou to historická díla!

A najednou čtu, že nejdřív emoce a pak teprve to ostatní, pokud vůbec. Velmi jsem nesouhlasil s touto tezí. Ale od té doby sleduji, jak se to vyvíjí. A skutečně, vize toho člověka, který předpovídal, že se emoce stanou nosným pilířem televizních pořadů, se naplnila.

Začalo to tím - Kdo chce být milionářem. Ale pak přišly ty pořady, kdy amatéři, nadaní příjemným hlasem, zpívající namnoze falešně, postupují až do finále televizní show. A zde pak v nejsledovanějších časech, ti nejtalentovanější z nich, vystupují jako hvězdy s profesionálním doprovodem, v profesionálním aranžmá a vůbec vším okolo, však to znáte, lépe než já. Zpívají výhradně přejaté písně, písně, jež se už osvědčily a jsou dávno známé, tedy úspěch je už předem zaručen.

Já jsem si při tom vždycky vzpomněl na naše legendární Porty, ze sedmdesátých a osmdesátých let, kdy hoši ze začínajících folkových kapel se ucházeli o přízeň folkového publika...Vždyť to nebylo nic jiného.

Ale tyto typy televizních pořadů bazírují jen a pouze na emocích. Tam se opravdu mozek zatěžuje jen velmi vyjímečně. Tento typ pořadů naprosto důsledně brání tomu, aby se – proboha – nějakým způsobem zatěžoval mozek.

Někdo vyhraje a všichni jsou přemoženi emocemi, i maminka vítěze či vítězky je přemožena emocí (je ráda), i tatínek je přemožen emocí (je hrdý na své dítě), i diváci jsou přemoženi emocemi, aplaudují a volají hurá, i ostatní soutěžící jsou přemoženi emocí (že nevyhráli), a že jim unikla spousta peněz, a nakonec Mrs. Susan Boylová, neforemná, obtloustlá persóna, znovu zazpívá rozněžnělým hlasem tu píseň, jež by mohla být hymnou této „nové“ televize - I Dreamed A Dream - Snila jsem sen! A všichni jsou happy. Poor emotions! Podobné je to samozřejmě se seriály, kterým říkáme – limonádové opery (soap opera) apod.

Tedy jsem musel uznat, že předpověď toho "mediálního" odborníka se naplnila. Pro mne to znamenalo, že ten člověk, odborník na psychologii mas - klidně můžete říci - na manipulaci mas, charakterizoval tuto tezi už nějakých 15 let dopředu a vývoj televize jeho předpověď potvrdil. To mne fascinovalo, a dodnes mi to leží v hlavě, a už 15 let pátrám, co ho vedlo k této předpovědi. A na něco jsem přišel.

Rovněž před nějakým časem, ale už po přečtení toho článku o emocích v anglickém magazínu, jsem si přečetl stížnosti, které byly publikovány na českých sociálních sítích.

Šlo o to, jak tisíce pracovníků u McDonaldů, ale všude v těch Fast Foodech "otročí", aby splnili požadavky, jež na ně tyto společnosti kladou. Můžete si toho všimnout sami, když tam zabloudíte. Profesionálně usměvaví pracovníci vás osloví naučenou frází, jsou ochotni splnit každé vaše kulinářské přání, jsou nesmírně milí, slušní apod. Jsou za všech okolností nesmírně milí, a slušní - jsou "profesionálně" příjemní. McDonaldi a všichni ostatní, od nich vyžadují absolutní disciplínu, absolutní podřízenost profesionálnímu kodexu. Vyžadují od nich přesné dodržování předepsaných postupů, ale vyžadují od nich i předepsaný úsměv, živý "zájem", extrémní slušnost za každých okolností apod. I za okolností, kdy je člověku samotnému zle od žaludku, kdy jeho dítě leží doma s horečkou, apod. Ale nejde jen o FastFood, kde je to nejzjevnější, vlastně je to požadavek všech společností, které dávají lidem tolik vytouženou - práci. Tím, jak se práce zjednodušuje až na ty nejprostší úkony, tím méně je prostoru - na emoce. Prvním požadavkem je podřízení se profesionálnímu kodexu. Nemůžete být ani otrávený na svého managera, i když si myslíte, že by se vše dalo řešit jinak. U zákazníků je to ještě horší, nemůžete se k němu chovat nepříjemně, či vůbec se proti zákazníkovi nějak vymezovat, dokonce i k člověku, který je opilý, hrubý apod., nemůžete ho odmítnout obsloužit, i když ho máte "plné zuby". Někdy byste se neudrželi a nejraději byste takovému člověku vrazili facku. Ale v rámci profesionálního kodexu – nemůžete, naopak musíte být i na něj „profesionálně“ příjemní.

Neřešíme teď otázku, nakolik by ta facka byla oprávněná, řešíme otázku, že přirozená část vaší osobnosti, je potlačena. Jste otrokem, jak dosvědčují právě ty stížnosti na sociálních sítích.

Emoce jsou přirozenou součástí člověka a jeho charakteru - a pokud emoce nemají možnost, aby se ventilovaly, pak může nastat problém. Zejména pokud je to dlouhodobá nemožnost ventilovat emoce, pak to může mít - hlavně z pohledu sociálních inženýrů - i nepředvídatelné následky. Jako jsou třeba revoluce či povstání, které ale nakonec mohou vzniknout z úplně jiných příčin. A tak naši sociální inženýři přišli na to, že je nutno, aby se emocím dala možnost se ventilovat, vybíjet, aby se emoce eliminovaly atd. To je dnešní úloha fenoménu televize. A na tomto poznání byla založena ta předpověd, již jsem před mnoha lety četl v onom magazínu.

Tyto televizní pořady jsou vytvářeny s tím záměrem, aby si diváci, kteří v práci vysloveně "otročí", mohli "vybít" emoce - u televize! Navíc, ve chvíli emočního vzrušení jste nejvíce přístupní čemukoliv, co vám mediální odborníci předhodí. Především - jste přítupni reklamám. Proto říkám, je za tím marketing a sociální inženýring. Kdo z nás má čas si důkladně pročíst, promyslet, neřku-li si udělat vlastní názor na teorii behaviorismu, hlavní psychologickou teorii 20.století? Kdo z nás má čas si důkladně pročíst, promyslet, neřku-li si udělat vlastní názor na teorii cognitivismu (Naom Chomsky)?

Kdo z nás zná data z internetu - míněno, jak lidé na internetu reagují, jaká jsou jejich přání? Pouze několik "internet providerů" a pro ně je tato "znalost" chráněna "obchodním" tajemstvím.

Kdo z nás má vůbec čas to studovat a zamýšlet se nad souvislostmi?

Kdo z nás má vůbec čas?

Mám obavu, že jen - sociální inženýři, kteří jsou ovšem už od počátku úkolovaní... Ale to už je jiná kapitola... Z tohoto důvodu mám vrozenou nedůvěru ke všemu, co zavání emocí, a za vším hledám logickou konstrukci. A to už je taky jiná kapitola.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Zbyněk Fiala: Evropská budoucnost a české vidle

21:35 Zbyněk Fiala: Evropská budoucnost a české vidle

NATO je na odpis, „zastaralé“, „po mozkové smrti“, zbyla z něj jen prodejna zbraní, a Evropská unie …