Vrhl se do ekonomických a politických reforem, což je obvykle v Itálii považováno za politickou sebevraždu. Zřejmě ctí pravidlo, když už nic jiného, přinese to popularitu a moc. Dilema, před kterým mnohé ekonomiky, včetně české, stojí, známe. Renzi odvrhl model, na který řada evropských ekonomik spoléhá - model úspor. Tvrdí, že je naprostou chybou provádět úspornou politiku a je naopak třeba především investovat. Jeho investičními prioritami jsou digitální technologie, vzdělávání, energetika a ekologie. Zejména se začal zasazovat za zaměstnanost mladých Italů, což je jako vůbec nezaměstnanost v této zemi velký problém.

Přestože Silvio Berlusconi, jak napsal letos v únoru server The Guardian, sem tam píše titulky italské politiky, stal se Renzi proti jeho předchůdcům za dva roky silným a uznávaným politikem. Vešel ve známost nejen kritikou úsporné evropské politiky, ale také kritikou samotné EU a dominance Německa. Jeho popichování Bruselu je stále ostřejší a tvrdí, že úsporná opatření jsou „vodou na mlýn populistům.“

Co Italy sužuje, je poněkud nad rámec, jsou to více než jasné problémy italských bank, ekonomické rozdělení země na jih a sever, což zejména Renziho dráždí a konečně uprchlická krize, kdy Itálie je jednou z nejvíce postižených zemí.

Známé je také Renziho prohlášení v americkém časopise NewYorker: „Italové milují svoji minulost, přítomnost, ale potřebují vizi, určení budoucnosti a jaké jsou možnosti?“