Jdu s kytkou k hrobu naší rodiny a zvědavě pokukuji do košíků snad dvou stovek oslavenců, kteří by se do kostelíku pro padesátku věřících ani nevešli, a tak se bohoslužba konala pod širým nebem.

Na cestě ze hřbitova jsem v tramvaji přemýšlel, zda všichni zde stojící, kteří si přišli nechat od popa posvětit velikonoční koláč posypaný barevnou ozdobou a uprostřed s hořící svíčkou, vajíčka, víno a další, jsou skutečně věřící. Zřejmě nikoli. Vzpomněl jsem si na dětství, jak jsem od rodičů rád poslouchal o srbských nejen velikonočních zvycích. V tu chvíli jsem si vždy přál být Bělehradě a vše zažít. Zřejmě proto i tito lidé zde na Olšanech stáli s košíky plnými jídla a pití, když osud je zavál jinam.

Doma u kávy jsem na počítači otevřel srbské noviny a čtu: „My Srbové jsme početně malý národ, ale hrdinský a milující svobodu. Vytrváme, a to i zde v Kosovu, neboť zde v Kosovu a Metohiji vyrůstá již přes tisíc let identita srbského národa. Ta vznikala a dodnes žije a bude zde žít.“