Nakonec před několika dny dochází ke kompromisu a dělníkům je zvednut měsíční plat o třicet eur. Tolik k problému, o kterém se málo píše, neboť okatější jsou jiné národnostní a bezpečnostní problémy dotýkající se mezinárodní politiky Západního Balkánu. Koho by zajímalo, že jen několik set kilometrů od nás dělníci vydělávají kolem osmi tisíc měsíčně v převodu na koruny. Nemysleme si, že třeba lékaři jsou na tom v Srbsku lépe. Mají v průměru 500 eur měsíčně a jsou jich navíc tisíce nezaměstnaných (viz článek Větší mzda lékařův marný sen).

Nová zpráva k Fiatu: Údajně společnosti Fiat-Chrysler ani tak nezáleží na tahanicích kolem nízké mzdy, jako na vysokém vývozu automobilů z Kragujevace do Ruska. Ten slíbila srbská vláda (zřejmě opírající se o své dobré vztahy s Moskvou) koncernu za to, že se Fiat bude vyrábět v Kragujevaci. Smlouva má vypršet koncem roku 2018 a panuje obava, že koncern opustí Srbsko, neboť automobilce se za deset let nepodařilo v Rusku uspět.

***

Lidé znající bývalou Jugoslávii se nestačí divit. Copak ekonomika, povzdechne si leckdo, co ale udivuje, je nárůst nacionalismu a nevraživosti mezi jednotlivými národy, které přitom spojuje stejný jazyk. Když odjedete z Bělehradu do Záhřebu, je to stejné, jako když z Prahy odjedete do Ostravy a slyšíte ostravský hantec. Zaujalo to francouzského znalce Balkánu Jean-Arnaulta Dérense, který o tom napsal článek do Le Monde Diplomatique nazvaný „Bezejmenný jazyk Balkánu“ a v anglické verzi je to více trefné: „The Language we can´t call Serbo-Croatian“. Autor si povšiml deklarace intelektuálů v Sarajevu z 30. března tohoto roku nazvané „Deklarace o společném jazyku“. Deklarace si stanovila za cíl zakončit lingvistické spory bývalých čtyř svazových republik (Srbsko, Chorvatsko, Černá Hora, Bosna a Hercegovina), které se táhnou od rozpadu Jugoslávie. Na otázku, zda v těchto republikách je používán stejný jazyk, deklarace odpověděla kladně: „Jedná se o společný standardní jazyk polycentrického typu – respektive jde o jazyk, kterým mluví více národů ve více zemích s rozpoznatelnými variantami.“ Zatímco za dob Jugoslávie nebyl se společným jazykem problém a nazýval se buď srbsko-chorvatský nebo chorvatsko-srbský, nyní je deklarace jak v Srbsku tak i Chorvatsku kritizovaná. Chorvatský biskup Josip Bozanić prohlásil, že se jedná o agresi vůči chorvatskému jazyku a že bude následovat další jiná agrese. Pro změnu srbský lingvista Miloš Kovačević prohlásil, že o bezejmenném jazyku nemůže být řeč, neboť se stejně ví, že jde o srbštinu. Dochází k jakési soutěživé rivalitě, kdy v Chorvatsku se v rámci co největšího odklonu od standardu vymýšlejí nová slova a koná se soutěž o nejlepší nové chorvatské slovo. V Srbsku pro změnu se velice bazíruje na používání cyrilice a odklon od ní je národní zradou. Aby toho nebylo málo, existuje bosenský jazyk, ve kterém se to hemží turcismy. Velký zmatek je dovršen vytvářením černohorského jazyka. Dále, aby si mnohý Srb nezadal při dovolené v Chorvatsku a náhodou mu třeba ve Splitu nepropíchli pneumatiky a nemůže si chudák vzpomenout, jak se chorvatsky podle staroslověnštiny řekne měsíc srpen, raději použije číslovku a nahlásí, že se to odehrálo v osmém měsíci.