Každá zbytečná smrt je hodna politování a odsouzení aktéra(ů). Výjimku z toho má smrt útočníka, který je zneškodněn obráncem. Ale tvořit státní zahraniční politiku na zoufalém aktu útočníka v mešitě na Novém Zélandu je přímá žádost o vyšetření na psychiatrii.

„Nevážený pane Erdogane, vyhrožovat současným Australanům a Novozélanďanům smrtí a vrácením do mateřské země v rakvi, jako se to stalo za 1. světové války v roce 1915 těm na poloostrově Gallipoli a spojovat událost v Christchurch s útokem na celý islám, je sprostě provokační, nehodno posledního úředníčka ze zapadlé vesničky, natož představitele státu. Proč jste neukazoval při objíždění svého sultanátu vedle záběrů střelby v mešitě také stovky útoků vašich souvěrců na euro-atlantskou civilizaci, které by bylo možno, dle VAŠÍ RECEPTURY, vyhodnotit jako poukázku k návratu v rakvi pro všechny Turky v Evropě?! I ta historická souvislost by tu byla v podobě pěkného nářezu Tvým předchůdcům u Vídně r. 1683!“

Sečtou-li se negativa Turecka právě od vzpomínaného roku 1915, kdy se zintenzivnila po několik let probíhající genocida Arménů, není to nic na chlubení. Výjimku tvoří nástup „táty“ Kemala Atatürka, který poslal islám ze státní pozice do pozice pouze náboženské, ale v následném čase po jeho smrti musela ve prospěch jeho vize sekulárního státu několikrát zasahovat armáda (dle ústavní pojistky), až přišel Erdogan, eliminoval vliv armády, existenčně a i fyzicky ničil a ničí opozici a islámská totalita je na světě.