Když odtajním to, co se jen obecně probírá, jde o povolení pro homosexuální páry, aby mohly adoptovat malé děti. U lezbických párů není až takový problém; není zas tak neobvyklé, že dítě žije jen s matkou nebo s dalšími příbuznými a nějaká teta navíc se tam ztratí. Navíc ženám početí nelze zakázat. Nebudu zabíhat do podrobností, jak k němu přijdou při fyzickém odporu k mužům. Rovněž umělé oplodnění nechám stranou.

To, co mně dohnalo k těmto řádkům, je několik měsíců stará příhoda, při níž jsem byl spoluaktérem v druhém sledu. Na autobusové zastávce jsem stál pod stříškou a o pár metrů dál byla parta čtyř kluků s aktovkami. Těžko odhadovat věk – asi 9 – 10 let. Zpočátku jsem je moc nevnímal, neb jejich hovor byl poměrně tlumený. Následně ze zvýšených hlasů mně dost rychle docvaklo, o co jde. Nevybíravě, sprostě a dost podrobně popisovali jednomu z nich, co jeho dva tatínkové spolu dělají v noci. Kluk jejich verzi nesměle odmítal, až došlo na strkanici – jeden proti třem. To už jsem nevydržel a vlítl jsem mezi ně. Klukům bych v ten moment nejraději nafackoval; můj slovník nebyl zrovna IA a síla hlasu jistě přesáhla 90 decibelů. To stačilo k jejich odchodu (m.j. nadávku jsem z povzdálí schytal také). Ubrečeného kluka jsem vzal pod křídlo a už si přesně nevzpomínám, jakými slovy (určitě bez jakéhokoli rozebírání tématu) jsem ho uklidnil. Na dotaz, zda jsou to kluci z jeho třídy, zakroutil hlavou. Vděčnost, ale i otázka mu koukala z očí. Přítomný starší pár jen koukal z povzdálí a ani nedutal.