Nehodlám zde psát podrobný román o tomto, z dnešního pohledu, kontroverzním muži. Sečteme-li však to, co je o něm všeobecně od jeho dětství známo (ztráta rodičů), rozmazlování od dědy a strýce atd., osobně věřím tomu, že měl silný zájem o zviditelnění a jen zdravotní odborníci mohou kvalifikovaně hádat, co bylo příčinou jeho úporného snažení.

Muslimové zásadně odmítají o Mohamedovi diskutovat a vůbec jim nevadí, že jeho život, popsaný v hadísech, se vyznačuje rozpory, které můžeme odhalit i v Koránu. Přesto je jejich vzorem a co je dále na pováženou, nevnímají, že je to vzor jednoznačně středověký a poplatný své době a místu.

Co bylo impulsem Mohamedova konání, tedy ke stvoření nového náboženství, je předmětem trvalých diskuzí. I jiní lidé, z nepřeberné historie lidstva, popisují nespánkový stav mysli, do které promlouvá jiná bytost a nebo se zjevují věštecké události. Je nepodstatná polemika, zda u Mohameda došlo k podobnému stavu, ale to, co je zjevné ze soupisu takových promluv, tedy z Koránu, že je v něm patrná jeho osobní tvorba. Zde bych si při zdůvodnění pomohl vedlejším poznáním při čtení textů od našich předních arabistů, jako jsou p. Hrbek, Kropáček, Mendel a další. Mnohde se vyjadřují, že Mohamed chtěl, Mohamed potřeboval, Mohamed tím zamýšlel, Mohamed usiloval, Mohamed ukazoval a další a další. Je to výmluvné nebo jen oslí můstek k vyjádření názoru?