Do EP jsme volili poprvé v roce 2004. Tehdy volby skončily velkým úspěchem ODS a KSČM, ČSSD dost pohořela, naopak nečekaně dobře uspěli někteří tzv. nezávislí kandidáti jako bývalý ředitel TV NOVA Železný nebo bývalá moderátorka Bobošíková. Před pěti lety již volby nepřinesly žádné velké překvapení. Poměrně slušně uspěly tehdejší parlamentní strany, s vyjímkou Zelených, kteří tehdy propadli. Pokud lze hovořit o vztahu občanů k Evropské unii (EU) lze pro přehlednost provést rozdělení do pěti základních skupin. Máme u nás eurohujery, euroskeptiky, eurooptimisty, europesimisty a eurorealisty. To se týká i našich současných europoslanců a kandidátů v těchto volbách. I u nich platí přibližně rozdělení do uvedených skupin.

Někteří naši europoslanci zasedají v EP již deset let a netají se tím, že chtějí i nadále pokračovat. Není divu, plat europoslance mnohonásobně převyšuje průměrnou mzdu u nás, nemluvě o dalších příplatcích a výhodách jako je například také nárok na vyšší důchod. Býti europoslancem se tedy určitě po hmotné stránce bohatě vyplatí. Samozřejmě i zde jako u každé jiné práce platí, že někteří podávají nadprůměrné pracovní výkony a naopak jiní výkony sotva průměrné. Obě kategorie přitom mají prakticky stejný příjem. Nutno dodat, že u europoslanců platí beze zbytku ta skutečnost, že jejich hlavní jistotou je ta, že si pozicí europoslance zajistí na dalších pět let vysoce nadprůměrnou životní úroveň bez ohledu na odváděnou práci. Nadace Open Society Fund Praha vypracovala před nedávnem na základě osmi ukazatelů žebříček pracovitosti českých europoslanců. Výsledky jsou velmi zajímavé. Naprosto v něm propadli zástupci ČSSD a ODS. Na posledních třech místech žebříčku se nacházejí tři europoslanci za ČSSD: Robert Dušek, Zuzana Brzobohatá a Richard Falbr. Nad nimi se seskládala „čtyřka úderníků“ v dresu ODS: Ivo Strejček, Miroslav Ouzký, Hynek Fajmon a Edvard Kožušník. Pro potenciální voliče jistě dobrý předvolební kompas. Ten, kdo se o práci našich europoslanců opravdu systematicky nezajímá a sám si nehledá informace, se toho totiž o jejich aktivitě či pasivitě během volebního období skutečně mnoho nedozví. Většinou si sdělovací prostředky všimnou jen nějaké aféry, skandálu, což je vždy mediálně vděčné. Europoslanec Ransdorf by o tom mohl dlouze vyprávět. Právě on byl často středem pozornosti, ale téměř výhradně jen, když šlo o nějakou rádoby senzaci. Ransdorf navíc dle uvedeného průzkumu patřil k těm pracovitějším europoslancům, stejně jako oba lidovci.