Košile nenahradí kabát

Nikdo nevěří, že by jeho účast v příštích volbách mohla blížící se katastrofu zažehnat nebo aspoň oddálit. Karty jsou rozdány, nedá se nic dělat, hlavou zeď neprorazíš. Bližší košile než kabát, snažme se aspoň u nás zlepšit, co se ještě dá.

Nedávno jsem si zatrhl v článku o konspiračních teoriích, obestírajících atentát na Johna Kennedyho, otištěném v The Guardian, následující odstavec: „Je stále zřejmější, že demokratická politika není s to dostát svým slibům a že svět ve skutečnosti ve značné míře kontrolují elity, které brání a rozšiřují své bohatství a moc. Koncentrace majetku je dnes nevyšší od Pozlaceného věku (Golden Age) ve Spojených státech.“ (Conspiracy theories are thriving.28. 10. 2017) Stále znovu se vtírá otázka: jak změnit situaci, která demokratické politice dovolí plnit své sliby? Čekat na vhodnou chvíli, kdy se podaří velkým revolučním skokem spoutat bohatství a moc vládnoucí elity?

Marketing, nebo osvěta?

Nemyslím, že by se nějaké vynikající marketingové společnosti podařilo získat rozhodující většinu pro zásadní společenské změny. To je vyloučeno. Nemůže jít o žádný okamžitý trik, o žádný volební zázrak. Z dějin víme, že veřejnost je s to přijmout nevídané politické a hospodářské změny, je-li traumatizována šokem, jako jsou války, revoluce, drastické klimatické změny, přírodní katastrofy. Na druhé straně změny ve vědomí lidí, připravované filozofy, teology, vědci, umělci, uspišují zrod nových režimů a systémů. Expanze křesťanství jako výkřik vzpoury bezprávných mas připravil živnou půdu pro rozpad Římské říše. Nápravná hnutí, podrývající moc katolické církve, získala dějinnou příležitost ve chvíli, kdy odrážela krizové procesy v sociální sféře. Francouzskou revoluci na konci 18. století nepřipravili pouze osvícenští právníci, ale také dlouhodobá sucha ohrožující miliony občanů ve městech i na venkově. První světová válka způsobila nejen rozpad tří monarchií z boží milosti, ale také umožnila bolševikům uskutečnit pokus o jiný společenský systém; ruští spisovatelé a filozofové již od 60. let živili myšlenku vzpoury lidových mas. Právě tak boření socialistických režimů v různých kontinentech na přelomu 20. a 21. století, prováděné americkými ekonomickými specialisty, chicagskými hochy, by nemělo úspěch, kdyby půdu pro tyto převratné změny nekypřila vojenská moc, organizované násilí. Máme čekat na nějakou „očistnou“ změnu – na velkou válku, na stamilionovou vlnu utečenců, na krvavá povstání vyloučených a zavržených zástupů nebo na hospodářský kolaps (black out) přehřátého globálního kapitalismu?

Snad je i jiná možnost. Podmínky pro zásadní změny by měli připravit znalci společenských procesů, specialisté v oblasti společenského vědomí, kultury, hospodářství a moci, kteří by dokázali inspirovat politiky nového typu, ne tedy lidi toužící dostat se pomocí partajní politiky do výhodných mocenských pozic. Především by však bylo zapotřebí věnovat se tomu, čemu se dříve říkalo osvěta. Je příznačné, že na fasádě vily na Vinohradech, kde Tomáš Masaryk bydlel v letech 1886–1889, byl nápis Osvěta. Masaryk jako univerzitní profesor neváhal věnovat mnoho času přednáškám a publikacím věnovaným širší veřejnosti. Jeho neúnavné šíření demokratického pojetí české historie, sociální a ruské otázky, náboženství, demokracie, postavení žen připravovalo půdu pro zásadní změny v českém politickém a veřejném životě.

Socialisté, katolicismus a papež František

Dnes bylo slovo osvěta vyškrtnuto ze slovníku marketingových ideologů, ale rádi je nemají ani mnozí katoličtí kněží, teologové, konzervativci různého ražení, protože jedním z cílů osvěty bylo a je zahánět tmu iracionálních pověr, zázraků, obskurních představ. Socialistická a ateistická osvěta 19. století a období První republiky vykonala na tomto poli mnoho práce. Na šíření racionálního pojetí člověka a světa socialisté sametového období, bohužel, jakoby zapomněli. Někteří jejich lídři dokonce hledali a hledají útočiště v katolické víře, ve straně prý vznikla katolická platforma – co by tomu asi řekli staří sociálnědemokratičtí politici, kteří viděli v jednotě církve a vídeňského dvora zásadní překážku demokracie a sociální spravedlnosti; co by tomu řekl Masaryk, na kterého v roce 1906 skupina tři sta šesti katechetů podala hromadnou žalobu za urážku na cti? A je jisté, že J.V. Krejčí, Emil Svoboda a další Masarykovi přátelé a stoupenci z ateistického hnutí by tento obrat odsoudili jako krok zpět ke starým rakouským pořádkům. V této souvislosti stojí za to připomenout rozhodnutí komunistické moci, která v roce 1952 zakázala Volnou myšlenku, sdružení bezkonfesijních, pod záminkou, že „jitří city nábožensky založených spoluobčanů“. Zdá se, že tento argument našel úrodnou půdu i v řadách polistopadových socialistů. Nejenže se nevzepřeli proti církevním restitucím, které učinily z minoritní instituce nejmocnějšího hráče na hospodářském poli, ale také bez povšimnutí přenechávali základní ideologické vlivy, jimiž se církev dnes a denně prezentuje na současné politické a kulturní scéně. Z řad socialistů jsem nezaslechl kritické slovo o takových událostech, jako jsou slavnosti na Velehradě, zpětně rekatolizující Kontantina a Metoděje, východní šiřitele křesťanství, které vyznavači Říma násilím vyhnali z našich končin; jako je pronikání sudetoněmeckého pojetí českých dějin, podporované lidoveckými i jinými pravicovými politiky (Bělobrádek, Herman, Schwarzenberg, Nečas); nebo splynutí české státnosti s katolicismem – z postavy, nebo spíše z mýtu sv. Václava vyvozují naši preláti nadčasovou ideu české státnosti, zatímco Bernt Posselt, představitel Sudetoněmeckého spolku, vidí ve sv. Václavovi symbol nedílné jednotu Čechů a Němců ve společné vlasti Böhmen. Aby bylo dobře rozuměno: nejde o víru, ale o církev, nejde o duchovní principy, ale o rituály a majetky. Evangelium, které vzniklo v době otřásané permanentními válkami, sociálními krutostmi a předsudky, obsahuje nebezpečný náboj vzpoury chudých a zavržených, princip radikální vzpoury proti nerovnosti, otroctví, zvůli moci. Na toto dědictví tak či onak navazovali utopičtí i osvícenští rebelové a snílci o nové společnosti. V dnešní době globálního kapitalismu však sotva kdo věnuje pozornost Tolstého náboženským úvahám, za které byl vyloučen z pravoslavné církve (ani stoleté výročí jeho smrti nepřimělo patriarchy zrušit tmářský verdikt), a sotva kdo si troufne argumentovat myšlenkami, které Leonard Ragaz, švýcarský teolog, vyjádřil v knize Od Krista k Marxovi a od Marxe ke Kristovi. Také nevidím snahu našich katolických prelátů a teologů do důsledku přijmout a uvést do praxe poselství papeže František, který ve svých encyklikách tvrdými slovy vznáší žalobu proti protagonistům dnešního kapitalismu, této novodobé podoby starozákonního kultu Zlatého telete.