Jozef Banáš mi ke knize řekl: „Český překlad se objeví v březnu.“ Přebal knihy je zdoben kokardami, a ač má román 472 stran, čiší z jeho stránek na každém místě energie. Tu lze ostatně vnímat již v momentě, kdy čteme ultimativní názvy kapitol Bije zvon slobody, Šír slávu svojho národa!, Prekážka ani choroba ma nezdolá; Vzdor, který hory prenesie; Dali sme sa do služby ducha, Viera je čin.

Počúvnem hlas srdca, Rovnaký vo chvíl´ach prehier i víťa zstiev, Vždy podl´a pravdy; Myšlienky, slová i skutky v súlade so svedomím; Ráta sa zmysluplnosť života; Nohy v blate, hlava vo hviezdach; Prebijem sa, lebo sa prebiť chcem!

Je to přehnané? Nacionalistické? Příliš efektní? Bombastické? Věrné zemi? Každý odpoví sám sobě. Ale pokud Slováky a Čechy kdokoli propojil celým životem, byl to Milan Rastislav Štefánik, uskupitel těch Legií, které vznikaly ve Francii. 630 jejich zdejších příslušníků postupně padlo, v Itálii 410 a v Rusku jich nakonec nepřežilo čtyři tisíce sto dvanáct. Podstatným, pravda, není, zda padli, a důležité je, že bojovali za vlast.

Letos uplyne sto let od smrti spoluzakladatele Československa

Letecká nehoda 4. května 1919 (kterou Jozef Banáš nepokládá za atentát), bohužel, Štefánika zabila a vzpomínáme-li vůbec, vzpomínáme dnes více na Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše, zbývající zakladatele státu. Banášova románu bylo proto třeba a od Štefánikovy letos ostatně uplyne století. A i tento důstojník a gentleman si podle všeho zaslouží místo v česko-slovenské beletrii, byť nutno uznat, že již non fiction, která se mu věnuje, je dnes poměrně rozsáhlá.

Sám Jozef Banáš se cítí mladě a píše také neuvěřitelně mladistvě. Zasypává občas se přece jen rozvírající propast mezi Čechy a Slováky a především napravuje zapomnění. Břitce, informativně, místy možná i dumasovsky. Jen v oblasti milostných citů hrdiny zůstává poněkud cudný. Snad to ale odpovídá. „Probiji se!“ opakoval astronom, politik, voják a Slovák, Čech i Francouz (občanstvím). A patos tu není k smíchu.