Ty prý Václava Klause nezajímají, ale titulky článků neminou ani jeho. A zdá se mu nešťastné, když hlásají věci, které podle něho s podstatou sporu nesouvisí. Například, že veškerá vnitřní referenda Věcí veřejných byla zmanipulována. V tom má sice prezident, jaksi technicky vzato, pravdu, ale ve skutečnosti jde v tomto neobvyklém případě o zjištění, zda se v jedné z parlamentních stran skutečně dějí věci, o kterých hovoří hlavní svědkyně Kristýna Kočí. Anebo si je v rámci jakési politické hry, do které se vloni na jaře zamíchala, více méně vycucala z prstu.

A tudíž se u soudu hovoří o řadě záležitostí, které se samotnými údajnými úplatky, anebo – rovněž údajnými – půjčkami zdánlivě nesouvisí. A jde o jakýsi vhled do nitra politického subjektu, který se už zhruba rok a tři čtvrtě podílí na řízení státu. Co se přitom dozvídáme, je jistě alarmující a odpuzující. Proces, z něhož soudce Jan Šott nevyloučil ani publikum, ani média, vidí prezident dokonce coby „ničivý prvek proti politickému systému, nesmírně riskantní věc, nás všechny dohromady zásadním způsobem poškozující.“

To zní ale dost nadneseně a někdo by mohl snadno poznamenat, že ničivým prvkem jsou především Věci veřejné a že to, aspoň někomu, bylo zřejmé ještě před tím, než strana vstoupila do sněmovny a pak i do vlády. Že jde o subjekt úzce propojený se špiclovací agenturou a řízený nikoli zvoleným předsedou, ale de-facto majitelem strany Bártou jako nějaká soukromá firma. A tak dále.