Často bývají zmiňovány různé paralely z historie nedávné i vzdálenější – např. vznik Československa 28. října 1918 na základě práva národů na sebeurčení nebo anexe Krymu Ruskem v březnu 2014 na základě téhož práva (většina krymských Rusů si přála odtržení od Ukrajiny) atd. Někdo připomíná, že upřednostňování práva národů na sebeurčení nad vším ostatním by vedlo k odtržení Sudet od Československa a takto by bylo možné i legitimizovat secesi Kosova od Srbska, kde si většina Albánců nepřála setrvat v jednom státě se Srby. Historické paralely jsou často velmi zavádějící a nepřenosné. Situaci v jednom státě nelze automaticky aplikovat na poměry ve státě jiném. Je třeba nahlížet na historický kontext, tradici státnosti a celou řadu dalších významných faktorů a okolností. Jaký tedy byl vývoj Katalánska během minulých staletí?

Katalánsko bylo ve středověku součástí Aragonského království. V roce 1469 sňatkem katolických veličenstev – budoucího aragonského krále Ferdinanda II. a kastilské královny Isabely – fakticky začalo formování španělského státu. V roce 1640 Katalánci povstali proti španělské nadvládě a byla vyhlášena republika. Tento pokus o nezávislost byl potlačen, avšak Katalánsko si udrželo rozsáhlou autonomii, která byla zrušena až na počátku 18. století po nástupu Bourbonů v osobě Filipa V. na španělský trůn, neboť Aragon podporoval během války o španělské dědictví habsburskou stranu. Obnovení autonomie umožnila až španělská druhá republika existující v letech 1931 – 1939, ovšem vítězství fašizujících povstalců generála Franca v občanské válce znamenalo definitivní konec samosprávy a začátek nejtěžšího období v dějinách tohoto národa. Připomeňme i smutný osud nejvýznamnějšího katalánského politika této doby Lluíse Companyse, který byl v roce 1940 Francovým režimem popraven. V éře frankismu (1939 – 1975) byly katalánská identita, kultura i jazyk brutálně potlačovány. Autonomie byla znovu obnovena a v článku 155 nové ústavy z roku 1978 rozšířena až po přechodu Španělska k demokracii.