Babiš je navíc pod silným soustředěným tlakem i v oblasti osobní, což je lidově řečeno „koňská dávka“. Kdo má v životě už skutečně něco za sebou, ten asi v duchu uzná, že tenhle premiér to zatím zvládá manažersky i mentálně jako chlap, kterých v henté vrcholné politice není nadbytek. Kde kdo tu asi nebude mít ani tu píď odvahy přiznat mu to veřejně. Přesto, že jde o pouhé konstatování faktu. Druhá strana mince je další fakt, že všechno má své meze a nikdo tu není superman. Kdo jede na krev už v půlce kopce, ten ani nemůže mít rezervoár sil k tomu, aby viděl až za horizont. Aby si sám v klidu a s optimální rozvahou mohl racionálně nastavit přesnou taktiku toho, co bude dělat, až tu horu problémů nějak zvládne. Tak třeba pro příklad – premiér Winston Churchill sice pro Británii vyhrál britskou válku, ale hned vzápětí první poválečné volby prohrál. Že by zákon paradoxu? Možná, ale špičkový manažer a systematik musí počítat se vším. A podle toho se zařídit.

Pochopitelně nevím (a nemůžu vědět), jak si to zařídil premiér Babiš, ale já bych si to hned od začátku manažersky systémově „ošetřil“. Jak? Takticko-strategicky, tak trochu „po vojensku“. (Ostatně většina dobrých a účinných manažerských metod a nauk staví právě na zkušenostech a poznatcích z historie válečnictví. To ví každý, kdo to někdy studoval.) Takže bych si hned sestavil malý, ale akční tým, složený z odborníků s odpovídající erudicí, a hlavně s maximální důvěrou. Řekněme asi tak 7 spolehlivých lidí, z toho 2 systematici, 2 prognostici, 2 analytici a 1 velitel týmu (civilně řečeno koordinátor s odpovědností za činnost a výsledky celého týmu). Všichni by museli mít špičkovou výbavu (tj. vzdělání – v celku pokud možno polytechnické, a zkušenosti z praxe, včetně krizových managementů, apod.). Tým by měl (optimálně on line, a v nejhorším s minimální latencí) mít kompletní informace o všem, co se v rámci akce virus ve vládních agendách děje, včetně svodek do vlády z externích zdrojů. Tým by komunikoval výhradně jenom úrovní šéf týmu – premiér (a zpět). Tým by pracoval inkognito, a navenek by šéf týmu měl krytí jinou agendou (proto, aby ten tým měl maximální „klid na práci“ a jistotu, že premiérovi může říct, co chce a naprosto otevřeně, se zárukou interní „imunity“ – asi jako Ječmínek a Žito). Vzhledem ke zdvojení odborníků by mohl tento tým fungovat i dvoufázově při zpracování vstupů. Výstupy z týmu by měl pouze premiér osobně. Náplní práce týmu by bylo analyzovat všechno k tématu „akce virus“, a to z perspektivy pohledu „za horizont“ (čili co asi tak bude, až ta akce skončí) a následně na základě odpovídající syntézy modelovat a doporučit optimální postupy (čili co má premiér a ta jeho vláda potom dělat v první řadě, včetně odpovídajícího počtu alternativ). Smyslem zřízení a činnosti (tj. posláním) týmu by bylo dosažení pocitu jistoty, že premiér má někoho ze svých, kdo mu pohlídá, zpracuje a pak i přesně řekne, co má dělat v druhém poločase (protože „akce virus“ je pro něj pouze ten první poločas – a horší to bude potom, a to schematicky možná podobně, jako tehdy u Churchilla). A takový pocit jistoty je pro psychickou stránku k nezaplacení. Nota bene u lídra, na jehož formě a kondici to všechno stojí, ale i padá. Fanoušci chtějí, aby to ten jeho nároďák vyhrál, a to nejen v prvním poločase. A při tom je jim jedno, z kterých týmů národní ligy udělal trenér sestavu. To je čistě jeho odpovědnost – „jeho pivo“ jak říkával Karel Kryl.