Oficiálními oslavami (viz foto nahoře a vpravo ze shromáždění v Trevíru), konferencemi a semináři, knížkami nebo novinovými články. Některé texty či vystoupení pějí ódy (připomíná se jasnozřivost Komunistického manifestu pro soudobý kapitalismus), jiné nemohou jednomu z nejchytřejších lidí 19. století přijít na jméno. Z toho, nebo onoho úhlu – ač nezřídka při snaze o opak – dokládají, že si odkaz německo-židovského intelektuála pro veřejný život svůj význam uchoval.

Pozoruhodnější mi ale přijde jiná obsahová rovina některých (ne)relevantních žurnalistických příspěvků. Jejich tvůrci nemohou za živého, či mrtvého boha unést, že v rodném intelektuálově městě mu odhalili z Číny darovanou sochu a Marxův odkaz uctil sám předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Kritika glorifikujícího aktu klesla občas pořádně hluboko. Jak se mohlo stát, že moderní konzervativec vyslovil uznání radikálnímu levičákovi, „otci komunismu"?! Vždyť jde o „urážku čtvrtiny občanů Evropské unie", kteří „trpěli komunistickým útlakem, jenž pro ně Marx symbolizuje"! Pikantní na citovaném postoji je, jak se právě z něj řine totalitní myšlení. Nevím jistě, kterak čtenářům, leč autorovi tohoto komentáře nikdy dvakrát nevonělo, mluvil-li za něj bez svolení někdo cizí. A když dotyčný „přesně věděl", co si o tom kterém problému myslí.

Dovoluji si však dodat podstatnější úhel pohledu. Našly by se zástupy z oněch dvaceti pěti procent občanů EU (o zbývajícím segmentu nemluvě), jež bývalý režim jako epochu útlaku nevnímají. Nebo pokud, jak doufám, naopak ano, nespojují si jej s osobou Karla Marxe. Dávno, dávno mrtvého rozumáře a ideologa, jehož potkalo mnohé pronásledování konzervativních mocenských struktur. Zemřelého v bídném exilu. Ke scestnosti černobílé novinářské pravdy, co prakticky neodděluje Marxe od Stalina, Mao Ce-tunga nebo Pol Pota, by se dalo vynajít argumentů až běda. Mezi ně by mohla náležet víceméně tatáž „logika", jen dejme tomu aplikovaná na pionýry ekonomického liberalismu. Vždyť vzdělanci z počátku předminulého století jsou zde nezbytně vinni podílem na stabilizaci vražedného Pinochetova režimu, jenž po státním převratu poskytl hospodářský „polygon" Friedmanovým žákům.