Něco nadčasového v sobě ale kabinet měl: obsahoval hodně z „étosu“ 90. let. Také okolnosti jeho demise k nim odkazovaly, když premiér odporoval nevyhnutelnému s podobnou hysterií a dětským vzdorem, jako když měl ze Strakovky zmizet Václav Klaus. Rovněž podpůrný nápis „Miluji svoji mámu“ na tričkách dcer Jany Nagyové byl stylový. Evokoval dobové zvolání: „Tati, my ti věříme.“

„Šéf“ snad stokrát rekonstruované vlády o přinejmenším tisíci vnitřních krizích byl vskutku nemožný od začátku až do hořkého konce. Ani na letní přituhnutí kolem účetní, co si to uměla „moc dobře spočítat“, nesvedl reagovat důstojně. Vždyť pro křivost svých výmluv a omluv nakonec vypadal, že se klidně ospravedlní i za vraždění Rudých Khmérů, hlavně aby zůstal u „žlabu“.   

Naštěstí pro naši zem mu nepomohla ani svěcená. Ani zastání mladého veterána české konzervativní politiky, „dědičného“ poslance Marka Bendy, jenž znovu skvělým způsobem potvrdil úroveň svých mravů a rozumových schopností.