Nejsme v tom samozřejmě sami, ale to není omluva. Jaký užitek například dnes máme z ohromných kvant v minulosti vytěženého stříbra, olova, cínu, uhlí a mnoha dalších surovin, kterými naše země oplývala? Vytěžili jsme zhruba polovinu českých zásob uranu, přesto palivo do jaderných elektráren dovážíme.

Teď to vypadá, že dalším adeptem na vyplundrování jsou česká ložiska lithia. V minulosti byly lithné slídy masivně se vyskytující v Krušných horách přehlíženy, v případě těžby jiných kovů dokonce deponovány na odpadní haldy. Dnes, po výrazném růstu ceny uhličitanu lithného v závislosti na rostoucí produkci baterií související s obnovitelnými zdroji, se vážně uvažuje o jejich dotěžení. Byl proveden geologický průzkum a zjistilo se, že se u nás vyskytují asi tři procenta světových zásob, politici vzali kalkulačku a zjistili, že prodejem tohoto množství bychom mohli získat až stovky miliard korun, a teď hurá, pojďme rozporcovat medvěda, který ještě běhá po lese. Na cestě mezi ověřením těžitelných zásob lithia a ziskem ve státní kase však leží řada překážek.

Prvním problémem může být, že cena, za kterou můžeme vytěžené lithium prodat, není čistým ziskem. Nevýhoda našich lithných ložisek je ta, že se většina bude muset hlubinně těžit, koncentrace kovu v rudě je nízká, a velkou část potenciálního zisku tak spolknou náklady na těžbu a extrakci. Druhým problémem je samotná těžba a druhotné náklady na její následné zahlazení, možné úniky a znečištění životního prostředí. Dalších problémů se jistě najde víc, mohou být eliminovány nebo vyváženy přínosy, uvažuje se například, že nebudeme pouhými vývozci suroviny, tedy uhličitanu lithného, ale například producenti lithiových baterií, a tak bychom mohli získat více peněz i know-how v pokročilých technologiích. To vše je asi zřejmé a uvádím to zde jen pro úplnost.