Petr Bílek: Slovo o Vietnamcích

04.05.2019 11:34

Stál jsem u zavazadlového pásu na ruzyňském letišti a čekal na svůj kufr. Soustřeďoval jsem se na nekonečný proud bagáže, který mě míjel, a najednou jsem měl pocit, že ne zavazadla, ale já rotuji kolem pásu a marně pátrám po záchytném bodu. Překonat tuto halucinaci se mi nedařilo a nedařilo, únava z letu z Dubaje obestřela můj mozek vatou přeludu a nechtěla se vzdát.

Petr Bílek: Slovo o Vietnamcích
Foto: LN
Popisek: Petr Bílek

Ujížděl jsem při svém imaginárním pohybu i s davem lidí kupících se kolem mne i za mnou, úporně jsem se snažil vybavit si podobu svého kufru a ztrácel jsem jistotu, že jej kdy opět uvidím. Najednou však jsem si uvědomil, že halucinace graduje. Místo kufrů a jiné takové obvyklé bagáže, kterou si lidé s sebou vláčí po světě, sunuly se proti mně objemné kartonové krabice. To sem zabloudili nějací špeditéři? Co to má znamenat? Všichni tady nekonečně čekáme na své bágly, brašny, pytle, a najednou místo nich vylézají z podzemí balíky opatřené vietnamskými jmény a pražskými adresami.

„V tom jejich bordelu ten kufr nenajdeme,“ slyším rozrušenou dámu za sebou. Kolotoč se ne a ne zastavit, některé kousky poznávám na dálku, protože kolem mne (nebo já kolem nich?) projíždějí už snad popáté, zatímco kufry jako by nikdo nechtěl, obrovských krabic se se zjevným vypětím svých sil zmocňují útlé Vietnamky a nakládají je na vozíky. Co se jich tam vejde. Jako spoluzavazadlo musela taková bagáž překročit jakýkoli myslitelný váhový limit.

Jak se tohle všechno do toho airbusu dostalo? Podléhá tohle zboží oficiální bilanci zahraničního obchodu, nebo bdělým zrakům celníků uniká? Takhle to přece vypadá v mraveništi, když tam nosiči přenášejí bílá vajíčka zjevně větší, než jsou sami. Zvláštní kontrast. Strnulý houf cestujících odevzdaně vyhlížejících své zavazadlo plné dárků a svršků na straně jedné a činorodé hemžení podnikavého rejdění na straně druhé.

Ale kam se poděly ty děti? Na palubě jich byly snad desítky. Od kojenců přes batolata až k ranému školnímu věku staraly se v hukotu motorů o lidský projev alespoň v pojetí stereo, i když někdy z toho byla i kvadrofonie. Trpělivé matky s nimi bez nervozity a typicky české popuzenosti popocházely uličkami mezi sedadly a pohupovaly je v náručí, když akustický projev hrozil strhnout lavinu.

Vedle mne seděla snad sedmiletá holčička tiše sledující Alenku v říši divů. Za celých těch šest hodin s ní nebyla jediná potíž, a to už za sebou musela mít také let z Hanoje do Dubaje. Žádné kňourání, jen komicky zalomená černá hlavička, když ji přemohl spánek. Ne, děti se nevypařily. Už je zase rozeznávám v čekajícím houfu, jak se vracejí ze záchodů.

Nakonec jsem si přestal lámat hlavu, jak to, že mi země ujíždí pod nohama, a já přesto vidím, že jsem pořád na stejném místě. Jsme obětí iluzí. Domníváme se, že své tělo máme ve své moci, že ovládáme své myšlení a uchováváme si svou identitu, a zatím jsme unášeni neviditelnou mocí směrem, který neovlivníme. Česká společnost se tváří, že nevyhnutelné se jí netýká, pěstuje si iluzi autarkie a nechce vidět, že přes naše hlavy se valí děje a činy, jež nás mění.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinamiPublikováno se souhlasem vydavatele.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…