Poslechněte si tohle: „Táta měl pravdu, pořád mi říkal, alkohol, cigarety a hospodští kamarádi jsou největší svinstvo. Táta měl vždycky pravdu, ještě si sám nakoupí, umřu dřív než on. Leze to sem, ten smrad z Afriky. Devadesát procent z nich jsou primitivové a my abysme je tady živili... Znásilnili pani na vozejku... Pan prezident má pravdu, musíme se ozbrojit. Žerou za naše, ty vole, ten smrad..." Mobilní komunikace v tramvaji na pražských Vinohradech má parametry antické tragédie. Návratné motivy, refrény, chór mlčí.

Totéž místo o pár dní později. Sedím v tramvaji za mužem, který spí v hlubokém předklonu. Nastoupí čiperný stařík a bez meškání plochou dlaní dvakrát rubne mého souseda do zad. „Vstávej!" Spáč je naštěstí natolik v limbu, že jen pomalu zvedne hlavu, pohlédne, zamlčí a spí dál. Konflikt bohužel není na obzoru, dědek poskakuje jako na jehlách, což nevydrží jedna žena se slabšími nervy a pustí ho sednout. Po dvou stanicích čiperný senior vystupuje, a než vykročí na schůdky, praští rozčepýřeného bruneta zase pěkně po žebrech. A zase nic! Ještě z chodníku na něj proto řve: „Co takhle mě pustit sednout, dědku plesnivej?" Asi se dlouho nedíval do zrcadla. Koho volí? Někoho, kdo udělá pořádek. Rychle, okamžitě. Malíkovou hranou.