Kdo jsou média? Dnes jsme média všichni. Všichni působíme. Jedni jsou za to dokonce placeni, že vytvářejí obsahy šířené institucionálně. Jiní se baví zadarmo ve změti elektronických nul a jedniček. A ti zbývající pilně pracují na tom, aby přenášeli svými hovory pyl, který posbírali bůhvíkde cestou. Těžko tu hledat viníky, když široko daleko se nenajde nikdo jiný než spolupachatelé.

Kulturní sirup červený jako hábit Santa Clause je kluzká konzumní tekutina, lepivá až hrůza. Hlavně dětem kazí žaludky a motá hlavu, protože nejde zabránit tomu, aby tu bryndu nezačaly hned lačně lízat. Přetížené sáně hřmotného špeditéra ale v tom marastu parádně klouzají, takže mu vůbec nevadí, že u nás už léta o Vánocích nepadá sníh. Ano, sníh nepadá. Bílé Vánoce odcházejí do dějin. Bílé Vánoce to prohrály, roztavil je globalizační fén. Bílé Vánoce jsou jádro kulturní kompozice, která se skládala ze sněhuláků, kouřů stoupajících z vesnických chalup kolmo k mrazivé hvězdné obloze, dětí se zarudlými tvářemi sáňkujících kolem zamrzlého rybníka, ze smrčku, ze kterého v lese tatínek oklepal bílý poprašek, z křížal v horkém čaji, z vůní hřebíčku a vanilky, z ledových květů na okenním skle, z jesliček doma i na návsi a v kostele, z teplé páry valící se z chlévů při večerním krmení a ze záhadného vzdáleného zvonění, než se zjevily dárky od Ježíška. Zvuk zvonů nad závějí a čerti pryč. Jako černé hrášky se otevřenou bílou krajinou ve svitu nebeských těles na půlnoční mši kutálely cestičkami v závějích babky v šátcích, děti zabalené do kožešin a jejich vysvátkované rodičovstvo. Ubírali se všichni vstříc společenství, na které jindy nemívali čas, na které nebylo celý rok pokdy pomyslet.