Takzvaná novoroční předsevzetí mají přestavět dosavadní svět podléhající zvyku a opotřebení, mají jej zformovat a posunout blíže ke snu, k ideálu nebo aspoň ke zbožnému přání. Jako děti u zamrzlého okna dýcháme na sklo, objeví se malý průzor v ledových květech, ale jakmile nám dojde dech, mráz si bere zpět nejen plochu, ale i naše úsilí, jako by ho nikdy nebylo. Marnost vzdoru. Je nám nepříjemné pomyšlení, že po silvestru bude stejně jako před ním. Silvestrovská noc je tak velkým bičováním nadějí, aby se konečně probudily, aby mohly růst. Jako většina věcí v životě i tento pokleslý a možná i jen bezděčný rituál čeká na vhodnou příležitost a přelom letopočtu se nám vlivem masové sugesce zdá být onou úrodnou chvílí. Jestliže dobrou zábavu poznáme podle osvobodivé volnosti smíchu, nespleteme si ji už nikdy s křečovitým třeštěním a řevem, jehož rozevřenou tlamou proudí neovládnutá úzkost a odér chemické euforie.
Lidé, kterým se něco viditelně podařilo, lidé, již mají za sebou skutečný výkon a čin, nemají důvod ječet, protože jsou naplněni hřejivým vnitřním uspokojením a vychutnávají si je v tichu a možná nejvíc o samotě. Žijí vzpomínkou na úsilí a vytrvalost, jež nasadili, a poměřují jejich cenu s výsledkem. Ale kdo z moudrých je si jist výsledkem? Radost a hrdost se liší od pýchy právě pochybnostmi. Jen pyšní jsou sebejistí, protože netuší, že úspěch, výhra, jedinečný výkon a věhlas nejsou celoživotní měna. Vše dosažené časem taje, volá po obnově a nové energii, výkony a úspěchy je třeba opakovat, aby trvaly. V břiše každého nového roku rejdí červíky nejistot, jestli to bude možné, jestli bude dost příležitostí a sil.
Společnost administruje davové emoce tak, že o Vánocích a kolem Nového roku spustí orgie ceremoniálních prohlášení. Alespoň některé z nich si zase budou motat kolem prstu evropské hodnoty a tradice. Jedni si z nich utkají komži, jiní prapor lidských práv a jiní zase třeba modlitební kobereček. Považuji za pozoruhodné, že ve výčtech toho, co tkví ve dřeni evropské kultury a civilizace, zcela pravidelně různí vašnosté vynechávají motiv sisyfovský. Sisyfos se svým věčným balvanem valeným do kopce jenom proto, aby se šutr mohl skutálet zpět do údolí, je pro mě nejpravdivějším obrazem Evropana. Ano, jinde ho pak začali napodobovat. Leč první, kdo si uvědomil, že jen soustavná a dlouhodobá práce posouvá nezbadatelně život, byl právě antický, řecký člověk. Sisyfos je kolektivní projekcí skupinového vědomí. Dnes je vidět možná více než kdy v minulosti, že bez ohlupující, zdánlivě nesmyslné, nekonečnou únavu plodící práce by se naše civilizace rozpadla. Nemá cenu si falešně tvrdit, že by tomu mohlo někdy být jinak, nebo že nás vysvobodí bůhvíjaká lest. Nezapomínejme na to ani nyní na přelomu roků. Tohoto nasazení energie, vůle a úsilí nezbaví lidstvo žádné roboty. Vykašlete se na iluze. Přeji vám opravdový rok.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
