Když byl v roce 2012 schválen zákon o církevních restitucích, naprostá většina obyvatel České republiky to vnímala jako palčivou nespravedlnost. Církve měly více než pět let, aby ukázaly, že to vlastně tak špatné nebylo a že to rozhodnutí bylo ku prospěchu všem.
Ani se o to nepokusily. Místo toho jsme viděli jen aroganci, stupňování nároků a stále další žaloby. Jakoby spoluobčané byli jen vyjícími šakaly, na které se karavana nemusí ohlížet. Jako jediné ospravedlnění sloužila fráze, „co bylo ukradeno, musí být vráceno,“ která ovšem byla brána vážně jen uvnitř úzkého kruhu. Ti, kdo ji opakovali, se možná cítili lépe, ale pro ostatní to silný argument nebyl. Jak pomůže taková fráze při rozlišování mezi soukromým a veřejnoprávním majetkem? A ten dvojí metr! Ti stejní lidé, co tak horlivě pokřikovali, že „co bylo ukradeno, to musí být vráceno,“ ti zároveň obhajovali pobělohorské protiústavní vyvlastnění protestantů. Jak to jde dohromady? Vždyť bez těch protiústavních konfiskací by třeba majetek Schwarzenbergů vůbec neexistoval. A jak je možné, že nevadí, že církevní restituce protlačili politici, kteří byli předtím zapleteni do mnohamiliardových rozkrádaček. Pro ně zjevně neplatí, že „co bylo ukradeno, to musí být vráceno.“
A jako dovršení všeho se hlavní proud církví spojil s globalistickými organizacemi , které se nepokrytě snaží zlikvidovat národní kulturu i Čechy jako etnikum. K tomu ten majetek vydáván nebyl.
Další vývoj je tedy naprosto logické. Od nynějška budou církve platit daň z příjmu jako všichni ostatní, a možná to ještě není konec. Možná dojde na skutečné vyvlastňovací kroky a nikomu to nebude líto.
Poučení, které z toho vzchází, se týká majetku celkově. Spočívá mimo jiné v poznání ,že ústava, to jsou jen slova, a až dojde na lámání chleba, nikdo se tím nebude zdržovat. Jak tedy můžeme své majetky uhájit?
Někdo vede silácké řeči o vlastní pušce. Ale s jednou puškou neobstojí proti partě s puškami. A parta s puškami neobstojí proti ještě větší partě s puškami. Pokud se někomu podaří sestavit tu úplně největší partu s puškami, tak sice uhájí svůj vlastní majetek, ale proč by nezabral také majetky ostatních? Soukromé vlastnictví zanikne tak jako tak. Tento princip můžeme aplikovat na všechny druhy vojenské, politické, mediální i finanční moci.
Někteří sní o osvíceném diktátorovi, ale dějiny nás učí, že je to naivní. I ten nejosvícenější diktátor dříve či později zjistí, že konfiskovat je snadnější a výnosnější než chránit. Pokušení bude příliš silné. Když ne pro diktátora osobně, tak pro jeho syny nebo nohsledy.
Normální řešení, které v moderních dějinách funguje, opírá jistotu vlastnictví o demokracii a společenskou smlouvu. Pan Novák pomáhá chránit majetek pana Matušky a naopak. Občané se navzájem podporují, a vytváří sílu, která obstojí proti každému agresorovi.
Jenže i to je pro vlastníka náročné. Musí usilovat o uspořádání, kde každý má nějaký celkem významný majetek, protože pak budou všichni motivováni vlastnictví bránit. A když nemají vlastní majetky, musí mít aspoň pocit, že bohatství bohatých přináší nějaký prospěch i jim. Pokud se tento pocit ztratí, nedokáže majetky ochránit vůbec nic.
Kdo to nechce respektovat, ten musí počítat s tím, že jednou bude ze svého panství vyhnán a až bude nocovat pod mostem, může se utěšovat průpovídkou, že „co bylo ukradeno, musí být vráceno.“ Ta průpovídka bude jediné, co mu zbude.
Což je vlastně v pořádku. Úplně přirozeně tak vzniká mechanismus vedoucí lidi k ohleduplnosti. Za starých časů tomu říkali, že vlastník je jen správným, odpovědným Bohu i okolní společnosti.
(zdroj: petrhampl.com)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
