Když byl v roce 2012 schválen zákon o církevních restitucích, naprostá většina obyvatel České republiky to vnímala jako palčivou nespravedlnost. Církve měly více než pět let, aby ukázaly, že to vlastně tak špatné nebylo a že to rozhodnutí bylo ku prospěchu všem.

Ani se o to nepokusily. Místo toho jsme viděli jen aroganci, stupňování nároků a stále další žaloby. Jakoby spoluobčané byli jen vyjícími šakaly, na které se karavana nemusí ohlížet. Jako jediné ospravedlnění sloužila fráze, „co bylo ukradeno, musí být vráceno,“ která ovšem byla brána vážně jen uvnitř úzkého kruhu. Ti, kdo ji opakovali, se možná cítili lépe, ale pro ostatní to silný argument nebyl. Jak pomůže taková fráze při rozlišování mezi soukromým a veřejnoprávním majetkem? A ten dvojí metr! Ti stejní lidé, co tak horlivě pokřikovali, že „co bylo ukradeno, to musí být vráceno,“ ti zároveň obhajovali pobělohorské protiústavní vyvlastnění protestantů. Jak to jde dohromady? Vždyť bez těch protiústavních konfiskací by třeba majetek Schwarzenbergů vůbec neexistoval. A jak je možné, že nevadí, že církevní restituce protlačili politici, kteří byli předtím zapleteni do mnohamiliardových rozkrádaček. Pro ně zjevně neplatí, že „co bylo ukradeno, to musí být vráceno.“

A jako dovršení všeho se hlavní proud církví spojil s globalistickými organizacemi , které se nepokrytě snaží zlikvidovat národní kulturu i Čechy jako etnikum. K tomu ten majetek vydáván nebyl.

Další vývoj je tedy naprosto logické. Od nynějška budou církve platit daň z příjmu jako všichni ostatní, a možná to ještě není konec. Možná dojde na skutečné vyvlastňovací kroky a nikomu to nebude líto.