Varování: Následující text obsahuje narativy neslučitelné s vládní bezpečnostní politikou

Večer 17. listopadu 1989 jsem byl na Národní třídě, stejně jako Zdeněk Ondráček. Stáli jsme na opačných stranách, snadno jsem od něj mohl dostat po hlavě. Nedostal jsem. Z demonstrace se pan Ondráček vracel domů, já se vezl na výslech na policejní stanici, kde jsem strávil několik dalších hodin. Kdybych byl tím obuškem dostal, přežil bych to. Mnohem víc mě mrzelo téměř jisté vyloučení ze studia, cestou domů jsem přemýšlel, jaké životní komplikace to pro mne bude mít. Jenže vývoj šel jinudy, a z vysokých škol už se nevyhazovalo.

Před pár dny jsem na twitter napsal, že vůči panu Ondráčkovi nemám žádné výhrady. Že dokonce jeho tehdejší postoj chápu. Mladý kluk, který nebyl moc chytrý, chtěl sloužit vlasti a snadno naletěl na propagandu o nebezpečí imperialismu. Zvlášť, když si s odstupem uvědomuju, že tehdejší režimní propaganda byla méně stupidní než dnešní strašení Putinem a bylo na ní o maličko víc pravdy. Kdybych byl dnes v těžké situaci, raději bych měl vedle sebe „bývalou mlátičku“ než eurosvazáka, co má nejen vymytý mozek, ale taky deformovaný charakter a povahu zbabělce. A my v těžké situaci jsme. Takže jsem to napsal na twitter.