Když slyšíme o národním obrození, naskočí nám obraz zapadlých vlastenců, kteří šíří vzdělání v jakési odlehlé vísce nebo třeba hladových členů potulného loutkového divadla. Nebo si představíme důstojné městské vzdělance, kteří sestavují slovníky a diskutují o národní budoucnosti. I zde, na stránkách časopisu My, se s tímto idylickým obrazem setkáváme.

Jenže to opravdu důležité se odehrálo později. Kdyby národní obrození nebylo předehrou k něčemu velkolepému, nemělo by dnes větší význam než založení nějakého národopisného muzea nebo folklorního či jazykovědného kroužku.

Po národním obrození následovala průmyslová revoluce. Změnily se technologie, proměnil se životní styl, charakter Evropy jako kontinentu. Bylo redefinováno, kdo je bohatý a kdo chudý. Češi vyšli z průmyslové revoluce jako vítězové. Z podmaněného území se stala bohatá rozvinutá oblast s vlastní svébytnou kulturou. Logicky následoval vlastní stát a vybudování milionové armády. Potom šly dějiny jinudy, ale těžko zpochybnit, že století po národním obrození bylo nesmírně úspěšné. Buditelé vykonali skvělou práci.

Století, které následovalo po národním obrození, také dobře odpovídá na otázku, která je dnes tak často kladena: Může se národ vzpamatovat, pokud vše patří cizincům a země je řízena ze zahraničí? Jak se obejít bez domácího kapitálu? Na prahu průmyslové revoluce na tom Češi nebyli s kapitálem až tak skvěle. Ale měli šikovné ruce, houževnatost, sebevědomí, chuť učit se… a své vlastenectví. A také ideální zemi. Dost úrodnou, ale zase ne tak úrodnou, abychom mohli stavět jenom na zemědělství. Bohatou na suroviny, ale zase ne tolik, aby se dalo žít z jejich vývozu.