Vyjdeme z dnes asi nejrespektovanějšího pohledu na fungování lidského mozku, se kterým přišel profesor Simon Baron-Cohen. Tvrdí, že existují v zásadě dva odlišné typy mozku – mužský a ženský. Mužský je zaměřen na hledání pravidelností (proto mu tak dobře jdou matematické vzorce a mapy), ženský na hledání porozumění (proto jsou ženy tak úspěšné v situacích, kde jsou muži absolutně bezmocní).  Baron-Cohen ovšem doplňuje, že existují i ženy, které mají v podstatě mužský mozek, byť jsou takové případy vzácné. Ale více je případů, kdy má žena „jen“ poměrně blízko k mužskému fungování mozku. A vedle toho můžeme najít muže, kteří jsou empatičtí a nejde jim matematika – tedy ženský mozek. Víte třeba, že koníčkem současného státního tajemníka pro evropské záležitosti je pěstování růží? To může napovídat víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Mozky homosexuálů pak nejčastěji představují kompromis mezi mužským a ženským.

Baron-Cohen také připomíná experimenty, ze kterých je zřejmé, že uvedený rozdíl existuje už v prvních hodinách po narození. Holčičková miminka reagují výrazně na smajlík, chlapečková miminka zase na pravidelné řady tlačítek. Poněkud méně průkazné jsou experimenty, které naznačují existenci podobných rozdílů mezi mozky opičích samců a samic. Nicméně i ty cosi vyjadřují.

Co to má společného s islámem? Když děti ve škole slyší nějaké nové sdělení, holčičí mozek se ptá: „Bude mě mít paní učitelka ráda, když tomu uvěřím?“ V dospělosti pak může podobná otázka znít: Budu oblíbená, když budu zastávat ten nebo onen názor?

Je to postoj, za kterým je evoluční zkušenost. Žena je během těhotenství a v prvních letech mateřství bezbranná, potřebuje podporu svého okolí. Mezi našimi předky jsou tedy zastoupeny převážně ty ženy, které dokázaly být oblíbené. Ty konfliktní měly menší šanci, že své geny předají dál.

„Když děti ve škole slyší nějaké nové sdělení, holčičí mozek se ptá: „Bude mě mít paní učitelka ráda, když tomu uvěřím?“