Už druhé Vánoce za situace různých omezení a všeobecné nervozity. Snad jediné pozitivní je, že neslyšíme ta neustálá nudná mravokárná ponaučení, že bychom měli Vánoce prožívat duchovněji a v tichosti a tak. Je dobré připomenout, že až do 17. století byly české Vánoce bujaré, rozjařené, občas i trochu eroticky necudné. Třeba tak, jako dnes vypadá masopust.  Rozjímavá tichá tradice barokních Vánoc je krásná, stejně jako barokní hudba, ale někdy jaksi nestačí. Obávám se, že za zájmem o Santa Klause není jen korporátní reklama, ale taky probublávající chuť mít Vánoce veselé. Jde o to, že ten Santa je takový bodrý chlapík, občas se napije, občas zavtipkuje, přinese dětem dárky, ale umíme si ho představit, že přitom plácne maminku přes zadek… a konec konců do jeho světa patří i ty modelky v červeném spodním prádle. I tenhle pocit patří k autentickým Vánocům. A zdůrazňuji k autentickým křesťanským Vánocům, protože o slavení předcházejících pohanských svátků nemáme moc spolehlivých pramenů.