Každé takové srovnání bude vždy sporné, nicméně tady nacházíme až příliš podobností. Co bylo vytýkáno Slobodanu Miloševičovi a Bělehradu vůbec? Nebylo to snad údajné potlačování práv Albánců v Kosovu po změně ústavního postavení provincie? Nehovořilo se o zločinech páchaných armádou Jugoslávie a paramilitárními uskupeními? Nebyl snad zásah odůvodňován humanitárně, uprchlickou vlnou z Kosova?

Na Ukrajině vlnu odporu proti Kyjevu vyvolalo zejména rozhodnutí, které fakticky upírá ruské menšině používat v duchu evropských standardů ruský jazyk. Vypnutí ruskojazyčných televizních kanálů naznačovalo, že Kyjev tlak na ruštinu a i další menšinové jazyky bere pěkně vážně. Samozřejmě tady navíc byl těžko vyvratitelný argument, že v Kyjevě se pučem chopili moci fašisté. Připomeňme také Oděsu a více než čtyřicet povražděných, přičemž málokdo pochybuje, že viníkem jsou majdanistické bojůvky. Protesty měly od počátku pokojný a vyloženě občanský charakter. Vývoj událostí však směřoval ke konfliktu se zbraněmi v rukou. Kyjev proti obyvatelům země na východě nasadil armádu, Národní gardu, sestávající se ponejvíce z fašistů z Pravého sektoru, ale také zahraničních dobrovolníků. Tito zlotřilci potom útočí těžkými zbraněmi na civilisty v Luhansku, Slavjansku a dalších městech. Civilní obyvatelstvo je zbavováno zásobování vodou či elektřinou. Není tedy co se divit, že to vyvolalo vlnu desítek tisíc uprchlíků, směřujících v největší míře do sousedního Ruska. Na to vše dohlíží ve vojenské uniformě čokoládový car Petro Perošenko.

Evropská unie, nepoučená událostmi z února, kdy se z dohody s prezidentem uzavřené pod patronací třech ministrů zahraničí členských zemí unie, stal díky opozici cár papíru, pokračovala v nechutné politice smířlivosti a podpory nových kyjevských vládců. Nikdo neřekl „tudy cesta nevede“, když se ve vládě objevili fašisté ze strany Svoboda nebo Pravého sektoru. Nikdo nerozhodlo politických sankcích, jako tomu bylo v případě Rakouska při vstupu strany J. Haidera do vlády. Zločin v Oděse po několika dnech „zapadl“. Stejně jako vyšetřování toho, kdo vlastně byli ti snajpeři v Kyjevě. Kdo za pár let bude vědět, že existovaly pochybnosti? Kdo dnes ví, jak to ve skutečnosti, podle vyšetřovatelů OSN, bylo s granátem na tržišti v Sarejevu?