Katastrofální ekonomickou situaci v Německu po první světové válce a obrovskou inflaci považuje mnoho učebnic a knih o historii za jeden z hlavních faktorů vzestupu Adolfa Hitlera a následných běsů druhé světové války. Nesmíme ale zapomínat na skutečnost, že historii píší vítězové. A ti mají ve zvyku svoje záměry a činy přeceňovat a zveličovat, či naopak zlehčovat, podceňovat nebo od nich odvádět pozornost. V prvním případě si přiznávají zásluhy a pocty, v tom druhém házejí svoje chyby, hříchy a zločiny jenom na druhé. Nejinak tomu bylo i u jednoho z nejkrvavějších konfliktů v moderních lidských dějinách. Pohádka o tom, jak zfanatizovaní Němci zvolili do svého čela šíleného vůdce, který uvrhl Evropu a celý svět do neštěstí, je sice notoricky známá, ale zcela opomíjí fakta a souvislosti, jež tuto obecně přijímanou a přijatelnou verzi staví zcela na hlavu. Stejně jako obyvatelé potupeného a na lopatky položeného státu neměl Adolf Hitler lidově řečeno ani vindru.
Nacisté sice vybírali příspěvky a dary od svých členů, ale marka měla menší hodnotu než toaletní papír, a tak si nové hnutí nemohlo dovolit ani to, aby uspořádalo sjezd, natož válku. Jejich lepiči plakátů neměli na lepidlo a samotný führer musel na svá řečnická vystoupení v cirkusových šapitó prodávat lístky stejně jako krotitelé divé zvěře na drezuru slonů. A sotva peníze vybrali, nejpozději do večera ztratily hodnotu. Aby se mohl Adolf Hitler dostat k moci, potřeboval především dolary. Nebo lépe řečeno ten, kdo potřeboval Hitlera, mu poskytl také dolary. Hodně dolarů…
V článku Klinika špinavých iluzí Šifra mapuje kauzu oprýskané budovy na pražském Žižkově, kterou v lednu začali vyklízet exekutoři a která opět vzedmula vlnu vášní. Přístup nezvaných obyvatel vyvolává několik zajímavých filozofických a hygienických otázek… Co udělá normální člověk, když dostane výpověď z nájmu? Odstěhuje se. Mladý levičák řekne, že vlastník nemá na budovu právo a odmítne odejít. Je to podle nich „demokratizace vlastnictví“. Když se aktivistů novináři zeptali, zda si mohou vzít jejich mobil, tak prý „sebrat někomu mobil není demokratizace vlastnictví“. Ale dům ano…
V textu O německém pohádkáři a českém Moravcovi Milan Vidlák spolu s mediálním analytikem Petrem Žantovským řeší další výbušnou kauzu: mladý německý novinář si vymýšlel reportáže, za které dostával prestižní novinářské ceny. U nás ale situace není o moc lepší. Přední český moderátor Václav Moravec si za peníze daňových poplatníků vymýšlí slabomyslné propagandistické pořady a besídky, kam zve stále stejnou partu. A pomlouvá v nich, ty, kterým na ně zakáže vstup. Každý měsíc se ale od těchto lidí neštítí vybírat „vstupné“, z nějž se skládá celý jeho plat.