Zatímco v SRN se kolotoč federálních voleb dotočil (v neděli následují zemské v Dolním Sasku), v Česku se ještě naplno točí. Tak jako v Německu a předtím ve Francii stojí i český volič před zásadní otázkou: jen tak dál, byť pod jinou barvou popř. koalicí barev, nebo skutečnou, reálnou katarzi a politicko-ekonomickou změnu. Ti, kdo panující systém stále ještě považují za zlatý vrchol dějin, si budou opět vybírat mezi „středovými, proevropskými stranami“ s neochvějnou transatlantickou věrností. Kdo ovšem přinejmenším během posledních dvaceti let pochopil, že „politický střed“ dnes není nic jiného než totální podřízení politiky a tedy státu globálním finančním trhům, které usurpovaly nejen reálnou ekonomiku, ale i demokracii a právo, že „proevropský“ je zavádějící synonym pro vsunutí hlavy do chomoutu bruselské totality a že transatlantické spojenectví znamená být pěšákem na šachovnici amerického impéria, ten by se měl zamyslet nad tím, jaké myšlenkové pochody ovlivňují vznik volebních priorit.

Jinak vyjádřeno: ačkoliv si stále více lidí v Evropě uvědomuje, že „politický střed“ je kapitulace demokracie před mamonem, že EU není pro, nýbrž antievropská a že Uncle Sam je ochoten v zájmu záchrany vlastní hegemonie kdykoliv a kdekoliv pouštět světu žilou, přesto se establishment drží u moci. Jak je možné, že např. ve Francii, kde naprostá většina národa nechce další neoliberální „reformy“, bruselský diktát s eurem, konfrontaci s Ruskem a další vojenské intervence, vynesly volby na prezidentské křeslo Macrona, investičního bankéře, který prosazuje právě toto a ve spojení s Berlínem hodlá proměnit Evropu v novodobou digitalizovanou Franskou říši?

Jak to, že většina Němců Merkelovou a její vládu nechtěla a nechce, nicméně přesto ji s největší pravděpodobností bude mít další čtyři roky, jen v jinobarevném hábitu? Ačkoliv jsou ve hře různé „materiální“ nebo chceme-li „fyzické“ faktory (mediální brainwashing, finančně potentní sponzoři, propojení establishmentu se státními strukturami a pod.), včetně rozdílné mentality i politické tradice, tři z nich mají ve světě reálně existující demokracie v různém rozsahu a rozdílné intenzitě obecnou platnost.

Dokud budou fungovat, dokud se jich občané nezbaví, nezbaví se ani těch, které vlastně nechtějí. Vedle otázek procedurálních – ty nyní ponecháme stranou – funguje ve volebním procesu i rovina psychologická. Na ni vedle ideologických stereotypů fungují dva další myšlenkové mechanizmy, které panující systém stabilizují resp. drží nad vodou: volba menšího zla a mýtus tzv. ztraceného hlasu. Obojí v praxi znamená abdikaci na občanské vyjádření autentické politické vůle v rámci zastupitelské demokracie.

Ideologické stereotypy lze v německém prostředí nejlépe demonstrovat na příkladu Zelených. To, že vykazují plus-minus přibližně stejné procento hlasů, ačkoliv mezi původními a nynějšími Zelenými je asi takový rozdíl jako mezi létem a zimou, vděčíme jednak posunu ve vnímání reality díky každodenní mozkové masáži politicky korektním duchem doby (zápas o právo na práci a slušný plat nahradil boj za právo na manželství lesbiček a homosexuálů), jednak tím, že určitá vrstva obyvatel nevolí reálnou, ale mýtickou stranu bez hlubší kritické reflexe.