Ale není to nějak málo, soudruzi senátoři? K čemu takového troškaření? Když už jste se jali tímto statečným způsobem zachraňovat svět, měli jste to vzít víc zeširoka. Zemí a režimů páchajících nepravosti a zasluhujících odsouzení je mnohem mnohem víc. A nemusíme ausgerechnet rajzovat po dálavách, jako jsou Saúdská Arábie, Jemen, Severní Korea či Barma, můžeme zůstat na našem evropském dvorku. V Norsku kradou děti, v Katalánsku třískají občany, ve Francii pálí do žlutých vest, v Německu terorizují parlamentní stranu.

Jedna taková země, kde také čím dál víc utahují šrouby, se, milí soudruzi senátoři, jmenuje Česká republika. Ač tu prý máme svobodu slova – zaručenou dokonce přímo v Ústavě –, na internetu, respektive na sociálních sítích a ponejvíce na Facebooku tu řádí cenzoři, kteří mažou, banují a blokují, rozuměj cenzurují, s entuziasmem, za který by se nemuseli stydět ani nejvýkonnější elfové komunistických časů. Ba dokonce ministr vnitra spolu s policejním prezidentem tu už dopředu vyhrožují, že když náhodou napíšete nebo řeknete něco, co by se jim nemuselo líbit, budou vás stíhat. Ale uznávám, že bolesti vlastních občanů jsou prdlajs výzva. Čína! To je jiná.   

Každopádně v Číně z toho musejí být úplně paf, že Hilšer a spol. mají o Říši středu takovou péči. Nepochybně tam všeho nechají, pozorně si usnesení našeho Senátu prostudují, zamyslí se nad sebou, provedou sebekritiku a pospíší napravovat své nepravosti. To je jedna varianta. Druhá varianta – a na laskavém čtenáři ponechávám, zda pravděpodobnější – je, že se trochu nase…, pardon, naštvou, zruší nám nějaký ten kontrakt a hrdinství našich senátorů odskáčou naše firmy. Že je promptně nahradí konkurence ze zemí s pragmatičtějšími politiky, netřeba dodávat. Děkovné dopisy velebící statečnost reků z horní komory našeho parlamentu od pracujících, toho času bez práce, se pak do Senátu dozajista jen pohrnou.