Přestože u kořenů tohoto kataklyzmatu nepochybně stojí zájmy politických struktur tzv. euroatlantického prostoru a muslimský příliv je spíše důsledkem a projevem, nikoli samotnou příčinou, je tento příliv skutečností, s níž je třeba se vyrovnat, a nejlépe to jde tehdy, když o věci máme dostatek informací. Velkou míru informací o dnešním islámu v poslední době přinesla kniha Billa Warnera Právo šaría pro nemuslimy (z roku 2015) nebo novější dílo téhož autora Věcná argumentace – Jak debatovat o islámu (z roku 2017). Někdo si možná vzpomene na téměř třicet let starou zkušenost s vynesením fatwy nad Salmanem Rushdiem a jeho Satanskými verši. Asi málokdo tehdy mohl tušit, že to, o čem jsme debatovali jako o těžko uvěřitelné realitě vzdálené jako Mars, bude zanedlouho součástí našich životů.

Je to už třináct let, co Evropu, tehdy tedy jmenovitě Francii a Paříž, zaskočily nenadále propuknuvší pouliční bouře organizované a prováděné příslušníky tamní muslimské komunity. Hořící auta, rozbité výlohy, vydrancované domy, to byl výsledek oněch událostí, které s tehdy vskutku nečekanou silou otevřely téma soužití různých národů, ras a náboženství. Tedy téma snášenlivosti a tolerance, a také téma nenávisti a fanatismu. Civilizovaná Evropa se desítky let snažila co nejvíc asimilovat příslušníky jiných národů a etnik, kteří sem přicházeli za ekonomickými jistotami nebo i politickými svobodami. Docházelo k postupnému odbourávání bariér. Evropa se ze všech sil snažila nově asimilovaným etnikům zachovat jejich původní identitu, poskytnout jim maximum práv a svobod. Skoro by se až dalo říci, že se jim snažila vytvářet iluzi jejich starého domova v nových, politicky svobodnějších a materiálně uspokojivějších podmínkách.

V některých zemích Evropy, například právě ve Francii, žije etnicky odlišné obyvatelstvo už ve třetí generaci. Týká se to zejména příchozích z bývalých kolonií, nejvíce ze středomořské severní Afriky. K Alžířanům či Marokáncům postupně přibyli Turci, Afghánci, Iránci a další národy z politicky neklidných oblastí, zejména asijských. A ponejvíce z té části, kde převládá islámské náboženství. Historikové a politologové se shodují v překvapivém závěru, že například právě pro muslimské enklávy, které od 50. let 20. století žily ve Francii v zásadě standardním integrovaným, byť třeba chudším způsobem života, v němž etnická a náboženská příslušnost nezaujímala dominantní postavení, v pokračujících generacích jako by náhle slova jako rasa, víra, původ získala nový a nekonečně dramatičtější význam. Jedna z tehdejších teorií tvrdila, že silný muslimský proud valící se střední a západní Evropou, povstal z faktu, že imigranti minulých generací jako by odsunuli otázky náboženských a etnických zvláštností na vedlejší kolej, a novodobý islámský fundamentalismus je jen více či méně přiměřenou reakcí. Druzí zase říkali, že problém je v ekonomickém postavení jiných etnik, jejich nerovnoprávném postavení a přístupu k vymoženostem tzv. západní demokracie. Že tedy nad psychologickými faktory převládají faktory vyloženě sociální. Tak jako tak stojí před námi už víc než dekádu s plnou intenzitou potřeba nového pohledu na soužití národů, etnik a náboženských skupin na půdě nové - mezitím stále více se integrující Evropy. Milionová migrační vlna posledních tří let tento proces pointuje a nutí nás k hledání odpovědí na mnohdy dávno zapomenuté otázky. A také hledání racionálního postoje, který je nutnou, nikoli jen postačující podmínkou k otevření cestě k řešení problému. Tu za nás totiž nevymyslí bruselští a berlínští byrokrati. Myšlení je doménou myslitelů, a těch se v oněch jmenovaných mocenských centrech po čertech nedostává. Tam se jen hraje o zájmy.

V dnešním a příštím pokračování seriálu „Jak jsem potkal knihy“ se zastavím u dvou knih dvou kritiků obou protilehlých extrémů, muslima a Žida. Tedy bývalého muslima a Žida velmi kritického vůči židovské politické ideologii a praxi. Obě knihy se navzájem doplňují a nesou hlavní étos v jednoduchém sdělení: fanatismus, z něhož roste násilí, nevede nikdy k ničemu dobrému.

Právě proti fanatismu a bezhlavému uplatňování nenávistné ideologie se staví arabský, v USA žijící myslitel Ibn Warraq. To však není jeho pravé jméno. Z pochopitelných obav o svůj život autor skrývá svou původní identitu, protože je odpadlíkem od islámského učení a vydává o něm kritické studie. Mimochodem, "Ibn Warraq" neboli "Syn papírníka" je generická přezdívka, kterou už 1000 let přijímají kritici islámu, když potřebují ochránit svoji identitu. Je v tom i určitá symbolika, neboť ve středověké muslimské společnosti byli papírníci jedni z mála, kdo uměli číst a psát. O této skutečnosti mě před časem poučil jiný „Ibn Warraq“, žijící v Česku, ale zabývající se rovněž kritikou současného islamismu, podobně jako jeho americký „jmenovec“.