Liessmann se tu, navzdory své předchozí dlouholeté zálibě ve studiu klasických filosofů (od Nietscheho po Marxe) projevil jako občan, kterému nejsou ani trochu lhostejné zničující trendy a fenomény, které se dějí kolem nás, bez nás a proti nám. Tehdy to byla všeprostupující nevzdělanost, diletantismus a povrchní, pokrytecká, administrativní pseudoedukační politika Evropské unie (skrytá pod pláštíkem Boloňské úmluvy). Dnes se zastavíme u jiné Liessmannovy knihy, jejíž název asi nebude třeba dlouho vysvětlovat: Chvála hranic.

Nejprve trocha biografie: Konrad Paul Liessmann se narodil v roce1953 ve Villachu. Po studiích filosofie, germanistiky, dějepisu, psychologie a sociologie ve Vídni se začal zabývat otázkami vyučování filosofie a dalšího vzdělávání učitelů. Jedním z výsledků byla úspěšná učebnice  O myšlení – Úvod do filosofie, která vyšla i česky. V téže době se začal zabývat i filosofickými problémy techniky a kultury. Habilitoval se spisem o filosofii estetiky, které se pak i nadále intenzívně věnoval. Jeho knihu Filosofie moderního umění znám e rovněž z českého překladu, stejně jako spis Univerzum věcí. V roce 1996 byl jmenován mimořádným profesorem, v roce 2005 se stal členem Evropské akademie věd a umění, od r. 2008 je proděkanem filosofické a pedagogické vídeňské university. Od začátku devadesátých let se intenzívně věnoval filosofickým problémům společnosti po radikálních změnách v roce 1989. Zcela mimořádný ohlas měl u nás překlad jeho knihy Teorie nevzdělanosti, v níž jsou obsaženy Liessmannovy úvahy o omylech a bludech spojených s pojmem vzdělání.

Jeho zatím nejnovější text, který máme k dispozici v českém překladu péčí nakladatelství Academia, nese provokativní název Chvála hranic. Liessmannovy úvahy si všímají hranic mezi bytím a nicotou, mezi zvířetem a člověkem, politických a topografických hranic i rozdílu mezi mládím a stářím, diference mezi placenou prací a lidským jednáním až ke krizi, jež zachvacuje vše. Jde mu přitom vždy o člověka v jeho době, o rozhodující otázky politiky a společnosti, které si současná postmoderní ideologie bezmezného překračování hranic všeho druhu vůbec neklade.

Asi nebude nikomu divné, že jsme pro tuto příležitost z celé knihy vybrali esej Otevřený kontinent – s podtitulem Na hranicích Evropy. Je to vysoce aktuální zamyšlení nad tím, jaké jsou hranice nejen okolo našeho takřečeného starého kontinentu, ale především jaké jsou uvnitř něho. A co z toho je zaviněno překotnou politickou snahou o direktivní integraci Evropy ve svazek nespojitelných a často i zcela protichůdných fenoménů.

Pružná hranice mezi záchranou a nebezpečím: nedal by se evropský projekt výstižně popsat touto formulací? V současnosti nelze nikde studovat vzájemnou hru rušení hranic, jejich překračování a vytyčování tak dobře jako v Evropě. Projekt EU žije velkou měrou z patosu padajících hranic, zároveň se však postupně ozřejmuje, že tento projekt má politickou budoucnost jen tehdy, když se hranice vytyčí. Bezvýznamnost starých evropských vnitřních hranic tak silně koresponduje s mezí, pro mnohé nepřekročitelnou, vytyčenou schengenskými hranicemi. Souvislost mezi pojmovým určením ve spinozovském smyslu a politickými perspektivami se přitom ukazuje zcela zřetelně. Ať chce otázku identity Evropy zodpovědět kdokoli, neobejde se bez udání toho, čím Evropa není. I když nejde jen o hranice teritoria, ale právě také o hranice jistého sebechápání, nebudeme moci o evropské identitě mluvit, dokud nebude jasné, proč a jakým způsobem to evropské nachází a musí nacházet hranice na východě kontinentu, na Předním východě, ve Středomoří a v Atlantiku. Jelikož neexistují žádné geografické, kulturní či etnické hranice Evropy, jež by šlo předem pevně stanovit, a jelikož to, co se s oblibou nahlíží jako kořen a svéráz Evropy - řecko-římská antika, křesťanství a osvícenství, resp. z toho odvozený důraz na svobodu, lidskou důstojnost a lidská práva -, se jeví buď jako obsoletní (zastaralé,  neúčinné, pozn. pž.), nebo se to už stalo univerzálním, otázka hranic a tím identity Evropy se řeší jen politickou vůlí.