Vážený příteli,

to na první pohled nemístné familiární oslovení jsem zvolil po obzvláště dlouhé a zevrubné úvaze. Označit Vás jako básníka by bylo málo. Byl jste stejně výtečným skladatelem krásných a často hlubokých jazzových písniček, byl jste inspirací pro mnohé rockery, aby se chopili Vašich slov a stvořili z nich novou estetiku na míru své generace. Byl jste také člověkem zneužitým v blbé době pro básníky. Učinili z Vás ikonu počínající normalizace, která víc než co jiné připomněla verše z Vaší básně Klavírní koncert: To Vy jste přece byl ten, kterého „sám slavíček učil otevírat zobák v pravý čas / pro toho není, co se má a nemá / pro toho není, co se smí a nesmí“ – pro takového je jen jedno myslitelné vyústění: „Peršanům, křupanům bez muziky, kdyby měl umřít, neustoupí“. Vy jste umřel. Bylo to tak napsáno nahoře, vysoko nad tím výčepem, k němuž se chodí pro dobré víno a dobré básně.

Tedy k tomu oslovení: Každý, kdo se někdy potkal s poesií (někdy, nikoli nutně a vždy, to platí i pro prózu) Vám parně je schopen říci jméno básníka, který byl, je a zůstane pro něj hlavním ukazatelem, rozcestníkem, majákem v tom nekonečném bludišti oceánu zvaného poesie. Básníka, který v pravý čas udeřil do skryté struny v duši čtenářově a otevřel mu vesmír, nečekaný a nedozírný, skrytý v něm samém - a stal se případně hlavním světlonošem, jak svrchu uvedeno. Pro mě jste tuto roli sehrál Vy. Ale ne – jako mnohým v mé generaci – prostřednictvím zhudebněného „Chlapečka“, jehož „stříhali dohola“, byť toto šílené drama vystihovalo existenciální úzkost jedince v labyrintu líp než tucet filosofických spisů kdejakých katedrových intelektuálů. Pro mě jste tu bránu do poesie otevřel svým Lazarem. „Pan Lazar chodí po městě. Nahlédá do kočárků. Děťátko, růže, jak je mi tě líto. Všechny nás veze jiný kočárek. Ten, který peřinky má plné popela a věčně hoří… Přisedne k milencům tak, aby mohl zvednout kabelku zpod stolu, a potom s úsměvem, který by zaručeně vykostil i býka, takto on odmítá dík: Prosím, krásná dívko. My přece všichni jenom prosíme. Nežli se doprosíme tam, kde jenom trne. Na věky věků. Buďte, zatím, zdráva. – Těm dvěma trošku zatočí se hlava a cítí karbol, ze zmrzliny, z všeho, nakonec také sami ze sebe, z každého slova svého, a připadají si tak šediví a plytcí, že každý záblesk nudy brousí se jim v nůž. Tak jednoduše lidem jednoduchým vraždí Lazar lásku...“ Je to už asi čtyřicet let, kdy jsem to slyšel v černobílé televizi tehdejší černobílé doby číst jednoho brněnského herce, jehož jméno už si k vlastní ostudě nevybavím, ale byla to četba za jedenáct Oscarů. Celá tragika historie padající jako déšť na naše nechráněné hlavy a obnažené duše v tom byla. Bylo to jako prozření: prokrista, to je svět, do něhož se já, bezbranně čtrnáctiletý, řítím. A už mi to stigma zůstalo. Už se mi nikdy úplně nepodařilo koukat se okolo sebe jinýma očima, než skrze tuhle báseň. Mnohokrát jsem její (všudy)přítomnost zapudil nebo aspoň připozapomněl a choval se jako normální občan normální realistické a trochu nudné, avšak pohodlné epochy a měl z toho příslušné benefity, spočívající v dobře zaplaceném ukolébání a rezistenci. A věřte mi, neměnil bych, kdybych nemusel, avšak musím, a vlastně kvůli Vám. A jak jsem rád! Proto ten „přítel“ v oslovení – činíte pro mě to nejlepší, co lze: dáváte mi šanci, sílu a inspiraci dívat se na svět očima bohatšíma. Takovou službu přece může konat jedině přítel. Třeba i mimoděk a z jiné už galaxie.