Petr Žantovský: Otevřený dopis Josefu Kainarovi

21.11.2016 9:42

Dáváte mi šanci, sílu a inspiraci dívat se na svět očima bohatšíma.

Petr Žantovský: Otevřený dopis Josefu Kainarovi
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský
reklama

Vážený příteli,

to na první pohled nemístné familiární oslovení jsem zvolil po obzvláště dlouhé a zevrubné úvaze. Označit Vás jako básníka by bylo málo. Byl jste stejně výtečným skladatelem krásných a často hlubokých jazzových písniček, byl jste inspirací pro mnohé rockery, aby se chopili Vašich slov a stvořili z nich novou estetiku na míru své generace. Byl jste také člověkem zneužitým v blbé době pro básníky. Učinili z Vás ikonu počínající normalizace, která víc než co jiné připomněla verše z Vaší básně Klavírní koncert: To Vy jste přece byl ten, kterého „sám slavíček učil otevírat zobák v pravý čas / pro toho není, co se má a nemá / pro toho není, co se smí a nesmí“ – pro takového je jen jedno myslitelné vyústění: „Peršanům, křupanům bez muziky, kdyby měl umřít, neustoupí“. Vy jste umřel. Bylo to tak napsáno nahoře, vysoko nad tím výčepem, k němuž se chodí pro dobré víno a dobré básně.

Tedy k tomu oslovení: Každý, kdo se někdy potkal s poesií (někdy, nikoli nutně a vždy, to platí i pro prózu) Vám parně je schopen říci jméno básníka, který byl, je a zůstane pro něj hlavním ukazatelem, rozcestníkem, majákem v tom nekonečném bludišti oceánu zvaného poesie. Básníka, který v pravý čas udeřil do skryté struny v duši čtenářově a otevřel mu vesmír, nečekaný a nedozírný, skrytý v něm samém - a stal se případně hlavním světlonošem, jak svrchu uvedeno. Pro mě jste tuto roli sehrál Vy. Ale ne – jako mnohým v mé generaci – prostřednictvím zhudebněného „Chlapečka“, jehož „stříhali dohola“, byť toto šílené drama vystihovalo existenciální úzkost jedince v labyrintu líp než tucet filosofických spisů kdejakých katedrových intelektuálů. Pro mě jste tu bránu do poesie otevřel svým Lazarem. „Pan Lazar chodí po městě. Nahlédá do kočárků. Děťátko, růže, jak je mi tě líto. Všechny nás veze jiný kočárek. Ten, který peřinky má plné popela a věčně hoří… Přisedne k milencům tak, aby mohl zvednout kabelku zpod stolu, a potom s úsměvem, který by zaručeně vykostil i býka, takto on odmítá dík: Prosím, krásná dívko. My přece všichni jenom prosíme. Nežli se doprosíme tam, kde jenom trne. Na věky věků. Buďte, zatím, zdráva. – Těm dvěma trošku zatočí se hlava a cítí karbol, ze zmrzliny, z všeho, nakonec také sami ze sebe, z každého slova svého, a připadají si tak šediví a plytcí, že každý záblesk nudy brousí se jim v nůž. Tak jednoduše lidem jednoduchým vraždí Lazar lásku...“ Je to už asi čtyřicet let, kdy jsem to slyšel v černobílé televizi tehdejší černobílé doby číst jednoho brněnského herce, jehož jméno už si k vlastní ostudě nevybavím, ale byla to četba za jedenáct Oscarů. Celá tragika historie padající jako déšť na naše nechráněné hlavy a obnažené duše v tom byla. Bylo to jako prozření: prokrista, to je svět, do něhož se já, bezbranně čtrnáctiletý, řítím. A už mi to stigma zůstalo. Už se mi nikdy úplně nepodařilo koukat se okolo sebe jinýma očima, než skrze tuhle báseň. Mnohokrát jsem její (všudy)přítomnost zapudil nebo aspoň připozapomněl a choval se jako normální občan normální realistické a trochu nudné, avšak pohodlné epochy a měl z toho příslušné benefity, spočívající v dobře zaplaceném ukolébání a rezistenci. A věřte mi, neměnil bych, kdybych nemusel, avšak musím, a vlastně kvůli Vám. A jak jsem rád! Proto ten „přítel“ v oslovení – činíte pro mě to nejlepší, co lze: dáváte mi šanci, sílu a inspiraci dívat se na svět očima bohatšíma. Takovou službu přece může konat jedině přítel. Třeba i mimoděk a z jiné už galaxie.

Jak jsem řekl svrchu, umřel jste, a to vlastně nepatrně před mým prvním slyšením toho Vašeho Lazara. Dnes mi trochu připadá, jako by tehdy s Vámi odešel svět, do něhož jsem já vstupoval. Možná jsem tím někdy směšný – svým blízkým, nejbližším, když mě přistihnou, jak zcela nemoderně propadám závratím představ o úniku z pragmatického a žádoucího realismu dne k nepraktické a obecně nežádoucí poesii snu. Ale, možná s větší než malou porcí pýchy, si říkám, že dokud se tohle děje, to unikání před nudou skutečnosti k dobrodružství jejího mnohem pravdivějšího obrazu, metafory, pak žijí i ti, kdo vypustili Ptáky Ohniváky směrem k nebesům a strhli ploty kolem pegasích pastvin.

Před pár dny - 16. listopadu - si možná někdo připomenul to smutné půlkulaté číslo, dělící nás od okamžiku Vašeho odchodu. Už pětačtyřicet let jste přítomen jen ve svých slovech, jimi a s nimi. Ale myslím, že hlavně v těch, kdo ta slova čtou a staví si z nich své úly, své ulity, své cesty bludištěm svých životů. Tohle drobounké výročí zdánlivě zaniklo v ryku a hysterii pozdních hrdinů data o jeden den a osmnáct let mladšího. Ale nic to neznamená. Ti, kdo vědí, vědět nepřestanou.

Váš v(d)ěčný čtenář

Petr Žantovský

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Januška: Vláda vládychtivých

20:17 Karel Januška: Vláda vládychtivých

Spor o ministra zdravotnictví nesvědčí o demokratickém státě. Každé lékařské laboratorní vyšetřování…