Mohli by být našimi otci. Mohli bychom se proti nim bouřit, utíkat z jejich domova, kácet jejich modly, či prostě se jen vymezovat vůči přežilému, starému. Jenomže ta kultura, divadlo, film, knížky, a především hudba, to všechno vonělo tak opojně, neboť to bylo svobodné – na rozdíl od toho okolního prostoru, kde jsme materiálně přebývali, nemajíce s ním jinak už mnoho společného. Únik do této svobody – slov či tónů – byl volbou, rozhodnutím. Někdy docela riskantním, pokud jste je přijímali na naší straně drátů dělících tehdejší svět. Nu a tak se stalo, že tvůrci toho všeho, muzikanti, básníci, symboly, vstoupili do našich životů ne jako otcové, nýbrž co starší, moudřejší, zkušenější bratři. Od nich se pak odvíjelo skoro všechno podstatné, čím jsme si kolíkovali své území, do něhož nesměl nikdo vstoupit nepozván. Tím také došlo ke zrodu iluze věčného mládí. Ti taťkové nám prostě před očima nestárli. Naopak my jsme dospívali k nim. Jako by se ty dvě vlny energie slily v jedinou. Nu a ta se teď drolí, ikony nás opouštějí, starší bratři odcházejí. V jednom týdnu Leonard Cohen, o pár dnů po něm Radim Hladík – kdo půjde další? V takové chvíli vám dochází i vaše vlastní smrtelnost. Najednou nejsou oni omládlí na vaši míru, ale vy jste zestárlí na míru jejich.
Nabízí se spousta slov na rozloučenou. A všechna jsou tak nějak navíc. Vždyť přece s každým odchodem někoho, kdo dýchal do půdy pod vašimi kořeny, aby se vám dobře rostlo, opadává z vaší koruny list a už nikdy znovu to uvolněné místo nezaroste novým, zůstane prázdné.
Těžko se hledají způsoby, jak přeložit tu hrůzu konce v naději začátku. Ostatně jediný začátek, k němuž se snad můžeme jakž takž kompetentně vyjádřit, byl ten náš, ten zvolený, ten inspirovaný, převzatý, chcete-li. Ten darovaný dnešními odcházejícími. Žádný vděk není dost velký, aby vyjádřil význam toho daru. Byla to nabídka, jakou v té podobě nedostala žádná generace před námi – a vlastně ani po nás. Možná to ještě přijde, ta nutnost rozhodnout se a za svou volbu zaplatit. Ale bude to žel asi volba mnohem hrozivější, krvavější, osudovější. Při všem, čím jsme si my tehdy prošli, totiž nestrašila za humny válka tak konkrétně a jmenovitě, jako právě dnes. Rozhodování, které bude stát před našimi dětmi, bude tedy z jiné škatule. Už nepůjde o vnitřní svobodu a vnější nesvobodu: půjde o to, zda dáme svolení těm, kdo by z nás nejraději učinili živé štíty na svém bitevním poli, aby nás použili podle svého. Takové svolení znamená předat klíče od života, je to definitivní a konečné.
Jenomže jak se mají rozhodnout, ti příchozí, jestliže jim nezvonili v srdci klíčníci svobody, věrozvěstové, kteří tak mnoho zařídili za nás? Čeho se mají držet jak Archimédes strkající vesmír skrz jediný pevný bod? Najdou tu jistotu v sobě? Ne, a nebylo by správné to břímě na ně nakládat. To musíme my, v nás by měli hledat odpověď na svoji otázku. Z toho se nevylžeme. Bylo nám kdysi dáno, musíme odevzdávat. Budeme?
Měli bychom. Už kvůli odcházejícím, ať už je to rozevlátý svůdník Cohen, nebo vlídně potměšilý hobit Hladík, nebo kdokoli z těch starších bratrů, bez nichž by naše životy byly jen poloviční.
Děkuju, mistři a přátelé. Ten váš vzkaz předám, snad mu bude rozuměno.
Petr Žantovský
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
