Volby v roce 2006 skončily volebním patem, kdy levice (nesjednocená, šlo o pouhý aritmetický součet hlasů ČSSD a KSČM) získala 100 křesel, tedy stejně jako pozdější koalice ODS, KDU-ČSL a Strany zelených. Proto se poměrně brzo začalo mluvit o předčasných volbách. Po půlročním vládnutí bez vyslovené důvěry, se vládě Mirka Topolánka podařilo 9. ledna 2007 získat důvěru Poslanecké sněmovny.

Není od věci připomenout okolnosti tohoto hlasování. Pro vyslovení důvěry bylo přesně 100 poslanců (budoucí koalice), dva poslanci za ČSSD (Michal Pohanka a Miloš Melčák) „hlasovali nohama“, tedy svou nepřítomností (spolu s neplatným hlasem Petra Wolfa, rovněž z ČSSD) snížili hlasovací množinu tak, aby k vyslovení důvěry stačila právě ona rovná polovina celé Poslanecké sněmovny.

To nebyl nijak nový trik. Náš parlament jej měl nacvičený už od roku 1996, kdy byla vyslovena důvěra vládě Václava Klause pouhými 98 hlasy (protože ČSSD jako celek se hlasování nezúčastnila, výměnou za křeslo předsedy Sněmovny pro svého lídra Miloše Zemana). Obdobně proběhlo hlasování o důvěře vládě Miloše Zemana (1998) – pro byli pouze 73 socialisté, ODS odešla ze sálu (v rámci plnění Opoziční smlouvy).

Rozmanité personální trylky se však odehrávaly i v obdobích mezi pády a nástupy vlád – jistě i proto, aby se jim eventuálně předešlo. Vzpomeňme třeba na 8. červenec 2004, kdy sněmovnu opustil poslanec za US Marián Bielesz (předtím, spolu s kolegou Tomášem Vrbíkem) opustil klub této tehdy vládní strany a ohrozil tak stojedničkovou „semknutost“ vládní většiny. Teprve Bieleszova rezignace na mandát přivedla do Sněmovny vůči vládě loajálního Zdeňka Kořistku, který spolu s tehdy proslulým etanolovým šampiónem Petrem Kottem (týmž, který se později stal jedním z aktérů „causy David Rath“) zajistil vládě dalších pár měsíců přežití.

Mimochodem – šlo nejspíš o nejtragičtější vládu snad v celé polistopadové historii: vystřídali se v ní tři premiéři, jeden musel odejít pro fatální neschopnost (Vladimír Špidla), druhý kvůli nevysvětleným rodinným financím (Stanislav Gross), jako třetí dovládl tehdy relativně překvapivě úspěšně až Jiří Paroubek, ale hlavně proto, že fakticky rezignoval na podepsané koaliční úmluvy s KDU-ČSL a US-DEU a vládl vcelku pohodově s hlasovací podporou komunistů.