Nelze zapomenout, že u kolébky mnichovské tragedie v září 1938 stály vedle fašizujících států Německa a Itálie i spojenecká Francie a Anglie. Československo bylo těmito státy přinuceno souhlasit s ponižujícími závěry konference v Mnichově a postoupit historické české pohraničí Německu, respektive i Polsku a Maďarsku. Stalo se tak přes zásadní nesouhlas československé vlády. Ta dokonce ještě před Mnichovem, 23. září 1938 vyhlásila všeobecnou mobilizaci. Přesto Anglie a Francie 29. 9. 1938 spolupodepsaly mnichovský diktát. Významnou roli při rozbití demokratického Československa sehráli sudetští Němci, ti také 1. října 1938 spontánně vítali obsazení českého pohraničí Německem. Československo podle představ západních mocností mělo uspokojit nacistické územní požadavky. Naivní západní demokracie v krátkosti času, se staly samy také cílem německé expanze.

I přes delší časový odstup nelze na mnichovskou zradu zapomenout. Naopak je nutno tato fakta připomenout i dnes a zdůraznit že českoslovenští zahraniční vojáci platili svými životy na všech frontách druhé světové války za tento mnichovský diktát. Do čela následného národního odporu se postavil prezident Dr. E. Beneš, který se stal i uznávanou osobností našeho zahraničního a domácího odboje.

Svět byl po válce rozdělen do sféry vlivu vítězných mocností. Československo se dostalo do vlivu Sovětského svazu. Proto i následný historický vývoj vedl ke komunistickému puči v únoru 1948, ale i ten byl důsledkem mnichovských událostí roku 1938. Československo tak znovu zaplatilo za Mnichov 1938. I poválečný odsun sudetských Němců byl důsledkem jejich zrady v září 1938.

Mnichovská konference v roce září 1938 negativně ovlivnila historický vývoj Československa, poznamenala život každého z nás. A to je třeba říkat důrazně všem popíračům dějin.