Je pohlazením po duši, když v daleké cizině potkáte našeho krajana a uslyšíte naši mateřštinu i když trochu kostrbatou. Naši krajané i přes to staleté odloučeni od své pravlasti, zůstali věrni svému rodnému jazyku, jazyku svých předků, zůstali věrni své kultuře i své pravlasti. Mnozí z nich, jako ti slavnější američtí či francouzští krajané, stáli u obnovení naší novodobé státnosti v roce 1918. Desetitisíce dalších skromnějších, převážně Čechů z Volyně, bojovalo za druhé světové války za naši svobodu. A tisíce z nich, jako příslušníci 1. československého armádního sboru v SSSR, padlo na této bojové cestě, do své pravlasti. Kdo z mladší generace o jejich statečnosti, dnes něco ví? Kolik řádků je jim v dějepisech věnováno? Kolik školních minut? Jejich slavné činy nejsou připomínány. Stavíme pomníky, často ani nevíme komu. Hledáme hrdiny a přitom stojí vedle nás… Byli to naši krajané, co psali naše slavné dějiny.

Čeští krajané v 19. století odcházeli ze své vlasti, zejména z důvodů těžkých životních podmínek. Bída a nedostatek půdy, je nutil hledat si obživu v daleké cizině, nebo v zapadlých koutech tehdejší rakouské říše. To posledně jmenované se vztahuje k našim krajanům v rumunském Banátu. Své vesnice, vysoko v horách nad Dunajem si budovali v první polovině 19. století. Vesnice byly tehdy součástí ochrany hranic rakouské monarchie proti Osmanské říši. Jejich začátky v tamní nehostinné krajině byly bojem o přežití. Obživu jim dříve dávala práce na políčkách, pastevectví, práce v lesích. Později i v uhelných a měděných dolech. Osud jim často nepřál, přesto si udrželi české školy, zachovali si svoji řeč, kulturu, své zvyky, uprostřed pravoslavného Rumunska, se hlásí ke katolické církvi.

Krajané v Banátu žijí v šesti českých vesnicích. Bílé kostelíky v českých vesnicích nám připomínají ty známé kostelíky od malíře Lady. Naši krajané jsou hluboce věřící lidé. Návštěva kostela je pro českého turistu poznáním i zamyšlením, uprostřed pravoslavného Rumunska, se hlásí ke katolické církvi.