Problém J. Dolejše a celé KSČM je v tom, že stejně jako VŠECHNY ostatní strany se vyhýbá identifikování, pojmenování a analýze příčin současných problémů, otázkou odkud se vzaly ty, které tu dříve nebyly, jak spolu tyto problémy souvisejí, proč se je nedaří řešit, co potřebují občané znát, aby se do řešení problémů mohli aktivně zapojit. Tuto odpověď, dostatečně konkrétní a jasnou, nejen v článku J. Dolejše, ale ani v programových dokumentech nenajdeme. Místo toho se pracuje s představou jakéhosi abstraktní kapitalismu, který není definován a který se nemění. V dobách, kdy hnutí, opírající se o vědecké poznání společenské reality bylo úspěšné, se analýze konkrétně historické podoby vývoje kapitálových vztahů věnovala mimořádná pozornost, odsud pak vycházelo identifikování příčin problémů, ale i zájmových skupin, které působí, návazně pak odpověď na otázku, kdo je subjektem řešení problémů, kdo jsou jeho spojenci – dočasní i trvalí. Abstraktní představa o tom, že příčinou všeho zla je "kapitalismus" sice umožňuje uchovat pod jednou střechou celé široké názorové spektrum současné KSČM – od stalinistů až po sluníčkáře (to nemyslím pejorativně, ale jako konkrétně historické označení názorového rozptylu KSČM), ve svých důsledcích však vede k naprosté sterilitě strany.

Abych nebyl obviněn ze zkreslení Dolejšových myšlenek, uveřejňuji celý jeho článek s tím, že na některé pasáže si dovolím upozornit tím, že je zvýrazňuji, červeně pak vkládám stručné poznámky. Zde je (proloženě a barevně odlišeno, fialově původní text, červeně moje poznámky)

Změny na politickém hřišti podle některých znamenají konec polistopadového uspořádání. Nostalgie ovšem nevzkřísí politické partaje s vyprázdněnými programy (KSČM nemá "vyprázdnění program"?) a tendencemi k autoritářství.

Čtvrt roku před volbami do českého parlamentu jsou politické komentáře plné defétismu a nervozity (myslím, že nervózní a plní defétismu jsou hlavně aparáty politických stran, včetně KSČM, a to z výše uvedeného důvodu – nedávají lidem odpověď na otázku, co dělat, nedávají program řešení rychle narůstajících problémů a ani se o to nesnaží). Zdá se být zjevné, že poprvé za poslední čtvrtstoletí nevyhraje volby buď ODS, nebo ČSSD. Pravicovou ODS srazily skandály před čtyřmi roky a étos pravicové transformace, z kterého čerpala, už také vyvanul(nevyvanul, lidé mají dobrou paměť, ODS však trochu volebně nadzvedává určitá míra euroskepticismu, která je ale zase srážena její servilitou vůči současné globální moci).

ČSSD tvrdě spadla po neúspěšném pokusu premiéra Sobotky směřovat svou stranu k sociálně liberální orientaci jako protipólu nevyzpytatelného oligarchy Andreje Babiše(ale ne, ČSSD padala již před tím ze stejného důvodu, z jakého KSČM nepřebírá její voliče, totiž právě proto, že nedokáže pojmenovat příčiny současných problémů). Parciální zájmy a zemanovské křídlo uvnitř této strany sehrálo své (vůbec nešlo o Zemana a jeho křídlo, šlo o to, že levicový volič nemůže ČSSD prominout slouhovství současné globální moci vyjádřené např. souhlasem s vyslání vojsk do Pobaltí, tj. recidivu hlasování pro válečné úvěry před první světovou válkou a další projevy této servility). A těžko uvěřit tomu, že propojení politiky a byznysu a nesnesitelný střet zájmů vznikl až před volbami.