Především se ale jednalo o povahu státní moci a její cíle. V roce 1939 šlo o počínající nacistickou okupaci v rámci Protektorátu Čechy a Morava za vlády říšského protektora von Neuratha. Tehdy chtěli nacisté odradit českou veřejnost od jakýchkoli protiokupačních vystoupení a aktivit a demonstrovali to na českých vysokých školách, jejich uzavřením a perzekucí řady studentů. Měla tím být zasažena česká inteligence jako potencionální aktivní protiokupační síla, s níž byla navíc spjata velká část společnosti. V roce 1989 bylo naopak snahou, a nevíme dodnes, kdo všechno se na tom podílel, probudit českou veřejnost z jejího normalizačního spánku a donutit ji, aby vstala od večerních televizí a šla do ulic. To, že policie brutálně zasahuje proti studentům a jednoho z nich údajně zabijí, mělo být úvodním aktem odstoupení komunistické vlády od moci a její předání do rukou jiné moci.

V roce 1939 tedy šlo o brutální zásah, jenž měl ochromit českou veřejnost, aby zapomněla na jakoukoli politickou aktivitu, zatímco v roce 1989 šlo o brutální zásah, jenž měl naopak probudit českou veřejnost, aby vstoupila do politického dění. Obojí se v podstatě podařilo a daných cílů bylo dosaženo. Obě události mají navíc ještě něco společného. V obou případech jde o využití studentstva jako nástroje pro ovlivnění široké veřejnosti, což je pochopitelné, protože vysokološkolští studenti jsou vždy vnímáni jako naděje národa a brutální zásah proti nim musí zákonitě vyvolat emotivní reakci veřejnosti. Je pravděpodobné, že aktéři událostí 17. listopadu 1989 počítali s tím, že zásah probudí i vzpomínky na 17. listopad 1939 a reakci veřejnosti ještě umocní.