Každý soudný člověk se nad tímto konáním pohorší a řekne, aby se ukradené vrátilo majiteli a ten kdo kradl, aby byl právem potrestán. Celkem logický postup, řekl bych. Jenže zde jde o tzv. církevní restituce a to se najednou majetek vracet nechce.

V roce 1948 komunisté prachsprostě ukradli církevní majetek a církevní hodnostáře pronásledovali. Nemálo kněží skončilo v kriminále a komunistickém koncentráku a mnozí tam byli umučeni. Jako například farář Josef Toufar.

Následovalo okradení statkářů a fabrikantů a když ani toto nestačilo, okradli komunisté při měnové reformě celý národ. Všechno patřilo všem a nikomu. Ukradený majetek postupně chátral a nebylo výjimkou, že se před revolucí v mnohých továrnách stále vyrábělo na prvorepublikových flikovaných strojích.

Z jedné z nejvyspělejších zemí světa jsme se propadli k rozvojovým státům. To byl přímý důsledek čtyřicetiletého vládnutí komunisty, pomíjím nyní škody na národu jako takovém, včetně popravených a umučených nevinných lidí s jiným než soudružským názorem.

Vraťme se ale zpět k vracení ukradeného církevního majetku. Mnoho staveb bylo zdevastováno a nemálo staveb je nyní v soukromých rukou. Dohadování nad vyrovnáním s církvemi trvalo téměř 24 let. Správně by měli náhrady platit komunisté, jenže ti zabavený majetek znárodnili.