V současnosti platí mezinárodní úzus, že za demokratický stát se považuje ten, kde probíhají podle stanovených pravidel volby a kde o státní moc soutěží politické strany. Demokracie totiž nemá vyčerpávající definici, takže každá konkrétní demokracie je prakticky definována ústavou daného státu. Demokracie v ČR je tedy definována jako parlamentní a ideově jako liberální. Což je samo o sobě protimluv, protože žádná skutečně liberální společnost nemůže být demokratickou, protože v ní vládnou elity a ne „lid“ .

Začínám malým zamyšlením nad druhým článkem Ústavy ČR.

První odstavec druhého článku začíná větou: „Lid je zdrojem veškeré státní moci;“, konec citace. Abychom nebyli na pochybách o tom, co je to ta státní moc, tak tvůrci Ústavy to sdělují hned v následující větě. Jde podle nich o orgány moci zákonodárné, výkonné a soudní.

Naskýtají se z uvedených citací hned nejméně čtyři otázky

Když existuje státní moc, neexistuje náhodou na stejném území ještě moc jiná?. Odpověď se zdá být jednoznačnou. Kromě moci boží či přírody, kterou lidstvo neovlivňuje, jsou zde moci až příliš lidské, leč určitě jejich zdrojem není lid. Jde o moc kapitálu, v současnosti přesněji moc financiérsko-spekulativního superkapitálu, pak určitě moc vojenská a v nedávné době se kupříkladu zkonsolidovala i moc mediální. Stroze řečeno. Ve státě máme podle Ústavy tři pilíře státní moci, ale několik sloupů moci, o nichž ústavy liberálních zastupitelských demokracií cudně mlčí.

Druhá otázka pak vyplývá z první. Která moc je rozhodující pro obyvatelstvo státu. Ta, jejímž zdrojem je lid, nebo ony všechny ostatní, či jenom některá z nich? Dovoluji si tvrdit, že stále více ony ostatní moci, především kapitálu a v posledních desetiletích silněji i médií. Dějiny zatím rovněž skoro vždy dokázaly, že i opěvované tři pilíře demokratické státní moci poměrně snadno rozmetala jediná reálná síla ve státě, čili moc vojenská.