Stejné, podobné a taky jiné

Před jedenaosmdesáti lety, kdy generál Franco s bandou vrahů zahájil boj proti Španělské republice bylo to tři roky po celosvětové krizi a pučisté mohli počítat s pomocí mezinárodní internacionály bankéřstva. Tomu odpovídá i dnešní situace. Motivem puče, chcete-li „barevné revoluce“, byl návrat majetku katolických nenasytů z řad Církve a šlechty,. Jinak též „vzdělaných“ a „noblesních“ španělských švarcenberků všech vrstev.

Do ostrých bojů proti legální vládě se zapojovali houfně naverbovaní multikulturalisté islámského vyznání, společně s bílým odpadem znásilňovali španělské (nikoli jen republikánské) děti a ženy, vraždili, kradli. Tady zbývá dodat, že dnes se ještě ve Španělsku neválčí zbraněmi, boj zatím probíhá jen v rovině mediální a prostřednictvím dobře placených novinářských a juristických prostitutek.

Největší rozdíl mezi dobou historickou a dnešní však spočívá v tom, že místo, aby si rodící se fašismus musel tvrdě dobývat budoucí politické državy, dnes je dávno doma v elitářských loutkách nejen španělských, ale vůbec všech západních vlád s USA v čele. Upírá právo na sebeurčení Katalánskému národu, takže povstávají utiskovaní ze své vůle, nikoli najatí barevní „revolucionáři made in Wall street. Jak k tomu mohlo dojít? Vlastně snadno.