Někdy kolem roku 2000 se Čína začala sbližovat s Ruskem a o rok později vznikla Šanghajská organizace pro spolupráci (ŠOS), která položila základy ekonomického oživení, politického propojování strategické Eurasie a zaměřila se na získání důležitého souseda, Íránu. Je zřejmé, že s takovými partnery (a turkickými národy Střední Asie jako bonusem) by se muslimskobratrskému Erdoganovi, který navíc snil o renesanci Osmanské říše, dýchalo výrazně lépe, než se západními demokraty, kteří navíc na Turecko vždy pohlíželi více méně svrchu a „do party“coby rovného ho přibrat nejspíš nikdy ani nechtěli. Recep Erdogan, který mezitím vyhrál troje volby za sebou a bez pochyby se těší velké podpoře svých spoluobčanů, nicméně se svými plány narážel na armádu, která byla vždy považována za sekulární strážkyni kemalovského odkazu, a tím byla i baštou turecké westernizace, a postupně logicky eskaloval i střet s prozápadním impériem islámského duchovního Fathulláha Gülena. Následoval Gülenův odjezd do amerického exilu a rozsáhlé soudní procesy s údajnými pučisty z řad armády, médií a establishmentu – tzv. kauzy Perlík a Ergenekon. Armádu sice Erdogan ani poté plně neovládl, ale „atlanticisty“ přece jen oslabil; v roce 2012 se Turecko přidružilo k ŠOS, o rok později zažádalo o plnohodnotné členství, přičemž současně energicky rozvíjelo obchodní vazby na Rusko, Čínu a Střední Asii, což nezanedbatelně přispělo k Erdoganovi připisovanému „ekonomickému zázraku“.
Střih. Mezitím propukla válka v Sýrii: tamní „arabské jaro“ se už po pár týdnech proměnilo v boj ozbrojených islamistických skupin -- politicky hájených Spojenými státy a vojensky a finančně podporovaných tmářskými wahhábistickými feudály z Perského zálivu – proti režimu v Damašku. Důležitý byl přitom pohled na region jako takový. Irák byl a je dál ve volném pádu, v iráckém Kurdistánu už tehdy působili nejrůznější zahraniční „poradci“, včetně těch vojenských, Spojené státy posléze začaly v Sýrii sázet nejen na Daeš a Al Kajdu, ale i na tamní Kurdy, které Turci považují za svou existenciální hrozbu, a k tomu se v Sýrii i Iráku „pod západním svícnem“ začaly utvářet džihádistické skupiny, které si chtěly porcovat postasadovského medvěda a nad nimiž stáli jejich loutkovodiči ze Saúdské Arábie a Kataru. Spojené státy si navíc svého partnera z NATO vybraly za nástupiště většiny – svých i džihádistických -- operací v Sýrii, čímž se Turecko záhy fakticky proměnilo v takřka nekontrolovatelný teroristický „Pákistán“ na hranicích Evropy. Ankara musela nějak minimalizovat škody a pod tlakem situace se přidala ke koalici „Asad musí padnout“, čímž pohřbila předválečné úzké vazby s Damaškem, oživila dávné nároky na Aleppo a další syrské oblasti, ale za to si alespoň zajistila místo po boku těch, kdo měl do budoucna rozhodovat o Sýrii. Přestože se Erdogan ve finále této fáze podle všeho zapletli například do špinavých kšeftů s Daešem, dál se snažil neztratit svou mohutnou lidovou podporu -- a převládající vůle lidu otevřenou válku proti Sýrii odmítala. Přinejmenším turecká tajná služba přesto podnikala kroky, které měly Erdogana do války v Sýrii zatáhnout, což jen napovídá o síle protichůdných vnitropolitických zájmů v tureckém mocenském establishmentu a jejich vyhraněnosti.
Spojeným státům ani jejich spojencům uvnitř Turecka se ale ani během několika let nepodařilo přimět Ankaru, aby do konfliktu v Sýrii vstoupila sama, jaksi v zastoupení celého NATO, které Turkům namísto vlastní vojenské účasti slibovalo jen „podporu“, stejně jako v případné válce proti Rusku po sestřelení ruské stíhačky.
Je příznačné, že tehdy se k rozkazu k sestřelu osobně přihlásil premiér Ahmet Davutoglu. Dnes už ve funkci není a Erdoganův blízký spolupracovník a starosta Ankary Ibrahim Melih Gokcek po nedávném puči útok na ruskou stíhačku spojil s „atlantistickými“ pučisty: Byl to prý pokus zhoršit vztahy s Ruskem, které se do té doby rozvíjely nadstandardně. Lze přitom konstatovat, že tragédie stíhačky byla pro Rusko svým způsobem manou z nebes – nejenže už jen svým vstupem do syrské války loni na podzim prohloubilo střet mezi „atlantisty“ a „euroasijským táborem“ uvnitř turecké armády, ale mohlo se od Turecka a jeho vnitřních konfliktů najednou distancovat v době, hrozba přímé války s Ruskem jen Erdoganovi pod rukama vyhrotila vlekoucí se celospolečenský konflikt, který znovu citelně oslabil stabilitu Turecka. Něco se muselo stát.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV