Rozhodnutí Donalda Trumpa „odejít“ ze Sýrie a předat severosyrské město Manbídž pod správu Turecka muselo pro mnohé Kurdy na severovýchodě přijít země jako blesk z čistého nebe. V posledních letech sloužili coby pozemní „štíty“ americkým jednotkám a plnili i americké bojové nebo i jen čistě okupační záměry na východě země, a najednou se ocitli přes palubu. A nejen to, Amerika je dokonce „vystavila na prodej“ Saúdům, tentokrát k plnění jejich přání.
Washington očividně osud syrských Kurdů nijak nezajímá a rozhodl se je opustit, i když musí vědět, že se nemají kam „vrtnout“, stejně jako po letech v americkém žoldu ani nemohou u žádné z místních sil žádat ochranu. Svou politickou i vojenskou volbou ztratili důvěru Damašku, Turecko podle svých standardů považuje snad všechny syrské Kurdy za členy levicových Lidových obranných jednotek (YPG) a tudíž za „teroristy“, Írán vstupuje do bojů se stále útočnějšími Kurdy vlastními, o jejichž „služby“ mají stále větší zájem USA, a Rusko se sice svého času pokoušelo Kurdy „směrovat“, ale narazilo na nepochopení.
Žádnou hodnotu přitom pro místní nemají ani na Západě často opakované teze o Kurdech coby „největších bojovnících proti Daeši“, protože jsou to v podstatě jen varianty glorifikujících proklamací z 90. let, kdy USA využívaly irácký Kurdistán jako jednu z bezpečných platforem ke svržení Saddámova režimu, ale ve finále je to rovněž nepřimělo splnit své sliby a dovést irácké Kurdy k nezávislosti. Koneckonců, syrská armáda se svými spojenci nebo armáda irácká společně se šíitskými milicemi bojovaly proti Daeši rovněž a co víc, ve všech lokalitách jeho „výskytu“ a nikoli jen na územích, která Kurdy nebo spíš „jejich“ Ameriku z nějakých důvodů zajímala. Podle dostupných kurdských zdrojů tak celkové kurdské ztráty z bojů proti Daeši v Iráku dosáhly asi dvou tisíc mužů, zatímco v Sýrii je toto číslo ještě nižší – v obou případech nesouměřitelně nízké v porovnání se ztrátami obou armád a jejich spojeneckých milicí.
Pozice Kurdům navíc zkomplikovala i série chybných rozhodnutí. Z poslední doby nelze nepřipomenout fatálně mylný kalkul „afrínských“, že jim „celý svět přispěchá na pomoc“ proti turecké agresi, ačkoli se onen „svět“ ve skutečnosti předhání o „přízeň“ Turecka; USA na jedné straně a Rusko s Íránem na straně druhé. Když nepochopením reality a přeceněním svého významu pro USA i Západ -- což vedlo k nerealistickým požadavkům vůči Sýrii -- Kurdové z Afrínu namísto navrácení oblasti pod správu Damašku ve výsledku fakticky do Sýrie vpustili tureckou armádu a předali jí kontrolu nad syrským pohraničím (že by Damašek při všech svých problémech vstoupil ještě do války s Tureckem a současně i propagandisticky zdatnými a nekooperujícími Kurdy, si snad nikdo soudný ani nemohl myslet), stali se v očích syrského vedení „zrádci“. Právě takovým postupem se Kurdové ovšem připravili o možnost rozhodovat o svém vlastním osudu, i když se ta možnost – alespoň v první polovině syrské války – největším optimistům, kteří nevnímají realitu regionu či velmocí, opravdu mohla jevit „už na dosah“. Nicméně, v reálném světě se Kurdové z YPG nejsou s to udržet -- proti sílícímu lokálnímu arabskému odboji -- ani území, která pod patronátem USA ovládli. Jen splnili svou roli pěšáků na válečné, politické a mocenské šachovnici. A vyhlídky na vlastní stát jsou ale nyní pryč, přinejmenším pro další dekády.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV