Tereza Spencerová: Mezi Al Kajdou ve východním Aleppu a Daešem v Mosulu

18. 10. 2016 16:50

Spojené státy se na Blízkém východě ocitají na slepé koleji, region vykazuje čím dál větší vzdor a jednoznačným úspěchem nemusí skončit ani pokus o osvobození Mosulu.

Tereza Spencerová: Mezi Al Kajdou ve východním Aleppu a Daešem v Mosulu
Foto: Archiv vydavatele Vaše věc
Popisek: Aleppo
reklama

Není jasné, proč se o víkendu ve švýcarském Lausanne ministři zahraničí Ruska, USA, Turecka, Íránu, Saúdské Arábie a Kataru – a bez Sýrie – vlastně scházeli. Americká strana dopředu varovala, že neočekává žádné „průlomy“, a ruský prezident Putin krátce předtím v rozhovoru pro francouzskou televizi TF1 nezvykle otevřeně pohovořil o amerických kontaktech se syrskou frančízou Al Kajdy, kterou prý chce Washington využít k boji proti Asadovu režimu, nebo o hodinu trvajícím náletu amerických letadel na syrskou vojenskou základnu v tandemu s pozemní operací Daeše. Ve výsledku tak rozhovory ve Švýcarsku skončily už po pár hodinách a šéfové diplomacií Ruska a USA spolu „věcně“ hovořili celých 40 minut. Prý zazněly jakési tajemné „nové nápady“, o nichž se (možná) bude jednat dál, prý se všichni shodli, že o budoucnosti Sýrie si mají rozhodovat sami Syřané, ale zcela jistě se už neshodli na tom, kdo a koho považuje za onoho „oprávněného“ Syřana, tedy zda někoho z Damašku nebo někoho z Al Kajdy.

Nula tedy od nuly pošla. Světlejší výjimkou se podle všeho stal návrh vyslance OSN Staffana de Mistury na otevření humanitárního koridoru, jímž by z východního Aleppa mohli vyjít všichni džihádisté, včetně bojovníků Al Kajdy, a to na rozdíl od jiných oblastí i se zbraněmi. Rusko tuto akci, která by se vztahovala i na civilní obyvatele, podpořilo, mlčení Turecka a Íránu, dalších významných hráčů v dané oblasti, lze chápat jako souhlas, OSN příslušný koridor dokonce i otevřela, načež Rusko dnes nečekaně oznámilo počátek dvoudenního zastavení náletů. Po prvních zprávách o skupinách ochotných kapitulovat se ale zdá, že „tvrdé jádro“ džihádu ve východním Aleppu všechny nabídky znovu odmítne, neboť je rozhodnuto bojovat do konce – a tak bude zničeno.

S velkou pravděpodobností bude totéž platit i pro civilisty, protože džihád je odejít nenechá. „Ve většině oblastí Sýrie a Iráku rebelové nechtějí pouštět civilisty, protože jim slouží jako lidské štíty,“ připomíná The Independent. „V některých případech jim v odchodu brání silou a ti, kterým se odejít podařilo, museli zaplatit velké úplatky, jak se to stávalo v posledních měsících v Mosulu nebo Rakká. Organizovaný odsun civilistů z východního Aleppa pod dozorem OSN by mohl být nejlepším řešením pro civilisty, kteří tam ještě jsou, ale kolaps rusko-amerických jednání o příměří ukazuje, jak složité by bylo odsun zorganizovat.“

Trocha nejistých čísel

Mimochodem, Martin Chulov z The Guardian po další návštěvě Aleppa před pár dny zopakoval svůj loňský odhad, podle něhož ve východních čtvrtích přežívá „jen“ asi 40 tisíc civilistů, a nikoli neustále opakovaný čtvrtmilion, což více méně odpovídá i odhadům Damašku, který uvádí číslo do 60 tisíc. A druhé „mimochodem“, Staffan de Mistura, který ještě před nedávnem konstatoval, že většinu džihádistů ve východním Aleppu tvoří bojovníci Al Kajdy, jíž ostatní skupiny svěřily centrální velení, nyní tvrdí, že kajdistů je tam jen asi 900, což prý značí asi 10 procent všech rebelů. A Reuter´s s odvoláním na americké „diplomatické zdroje“ mluví o dvou stech a možná jen o stovce kajdistů, možná jen o jejich „symbolické přítomnosti“. Podobné informace mají podle všeho prokázat nehumánnost ruských náletů a Al Kajdu zachránit. Jak poznamenal Michael Dougherty, komentátor The Week: „Co kdybych vám v roce 2001 řekl, že o 15 let později budou USA naštvané, že Rusové bombardují jejich spojence, Al Kajdu?“

Nicméně, otázku počtu obyvatel východního Aleppa i tamních džihádistů lze možná odvodit na příkladu měst, v nichž se už džihád vzdal. Třeba v Daráji jižně od Damašku před válkou žilo asi 80 tisíc lidí a OSN jejich počet – během vládního obklíčení města – odhadovala v rozmezí několika desítek tisíc až po osm tisíc. Když se rebelové, kteří přiznávali, že bez zahraniční pomoci by tak dlouho nevydrželi, letos v létě vzdali, vládní armáda očekávala, že z Daráji vyjde asi 800 až 1200 ozbrojenců a asi 4000 civilistů, nakonec ale vyšlo jen asi 700 ozbrojenců a necelých dva tisíc civilistů. Podobně se mají odhady k realitě i v dalších oblastech Sýrie. A pokud Staffan da Mistura mluví o přibližně devíti tisících ozbrojencích, na něž v reálu v průměru připadnou tři až čtyři civilisté (tedy nejspíš jejich rodiny), jsme zase u toho, že ve východním Aleppu může být asi 40 tisíc lidí.  

A když už jsem u těch čísel, tak libanonský As Safír si (narozdíl ode mě) dal tu práci a připravil přehled „nemocnic v Aleppu“. Lékaři bez hranic prý mají za to, že zbyly „čtyři z osmi“ nemocnic, a i ty jsou bombardované. The Guardian tvrdí, že ve východním Aleppu zůstaly tři nemocnice, a jednu z nich Rusové a Syřani bombardovali. CNN pro změnu tvrdí, že ve východním Aleppu funguje už jen jedna nemocnice z původních čtyř a třetí byla bombardována. Huffington Post se prý dopočítal k pěti špitálům ve východním Aleppu, které stále fungují. Místní „obyvatelé“ sdružení v protiasadovských „výborech“ ale už víc než před třemi měsíci tvrdli, že fungují už jen dvě nemocnice. A tytéž „výbory“ jsou hlavním zdrojem informací pro západní média. A třeba Washington Post letos 28.září psal, že ve východním Aleppu je pořád ještě šest nemocnic, ale o šest dní později jich bylo už o dvě víc…

Slova bezmoci?

Zpět k Lausanne. Je očividné, že jediným cílem Ruska, Íránu a Sýrie v otázce Aleppa je konečné osvobození tamních východních čtvrtí ovládaných džihádisty. A z tohoto hlediska víkendové rozhovory nabídly takřka jistotu, že Washington už nemá po ruce prakticky žádné nástroje, s nimiž by si v tomto regionu uchoval „proaktivnost“. Rusko kontroluje vzdušný prostor nad Sýrií, takže jakýkoli nezkoordinovaný krok, natož pokus o vyhlášení „bezletové zóny“, by vedl k přímé vojenské konfrontaci s Ruskem. Americké vztahy se svým spojencem z NATO, Tureckem, které bývalo hlavní americkou „pákou“ v syrské válce, jsou dál spíše špatné a Ankara Bílému domu dál otevřeně hrozí „velmi závažnými kroky“, pokud jí Američané nevydají Fathulláha Gülena, jehož stoupence nyní do Turecka, mimochodem, vydalo třeba Bulharsko. A co víc, podle Ruska se Turecko, Katar a Saúdská Arábie dohodly, že z východního Aleppa vyvedou „své“ džihádisty. Je to především diplomatická facka Spojeným státům, které od letošního února při jednáních s Ruskem opakovaně slibovaly v zásadě totéž, ale nikdy nedokázaly vygenerovat na rebely takový vliv, aby mohly tento závazek naplnit.

Spojené státy i jejich nejhlasitější spojenci typu Británie nebo Francie se tak v Sýrii – ale spíše na Blízkém východě obecně -- ocitly na slepé koleji, kde čelí mnoha neřešeným nebo nově vznikajícím problémům či otevřenému „výsměchu“, a tak jim nezbývá než zasypávat Rusko kritikou jeho válečných zločinů a hrozbou dalších sankcí. I tento postup má ale své mantinely. Zatímco Rusko reaguje na americká a britská obvinění bohorovně a neprojevuje větší snahu s Washingtonem nebo Londýnem o čemkoli diskutovat, basu už nedrží ani EU. Dospěla sice k závěru, že by se ruské nálety na východní Aleppo „mohly blížit válečným zločinům“, ale na uvalení požadovaných sankcí se podle očekávání neshodla, byť ČR hlásila „vždy připravena“. V evropských metropolích chybí nadšení i pro případnou válku se Sýrií (a Ruskem), zato v samotném Londýně přitom došlo na svého druhu „vzpouru“, když největší britské protiválečné hnutí Stop The War odmítlo protestovat proti Rusku v Sýrii a lídr labouristů Jeremy Corbyn poslal případné protiválečné demonstranty rovnou před ambasádu Spojených států. Neocitly se USA náhodou na špatné straně dějin? ptá se dokonce už i katarská Al Džazíra…

Otazníky kolem Mosulu

Hlasitou kritiku Ruska kvůli bombardování východního Aleppa lze sice vnímat jako projev bezmoci, na druhou stranu ale může napomoci zakrývat problémy s pokračujícími americkými nálety v Libyi, se saúdskou agresí v Jemenu, ale především kolem aktuálně zahájené ofenzívy proti Daeši v iráckém Mosulu.

Když Daeš před dvěma lety Mosul obsadil, žilo ve městě půldruhého milionu lidí; nyní se mluví o přinejmenším několika stech tisících a současné americké odhady tvrdí, že spolu s nimi je v Mosulu čtyři až osm tisíc bojovníků Daeše. OSN varuje před exodem civilistů – nemá na ně prostředky a při nejhorším scénáři hrozí humanitární katastrofa, Červený kříž připouští, že je s to pomoci maximálně 300 tisícům lidí, zatímco eurokomisař pro bezpečnost Julian King varuje, že osvobození Mosulu nažene džihádisty do Evropy… Prozatím se zdá, že z města do bezpečí okolních vesnic prchají především rodiny ozbrojenců Daeše, nicméně otázka „Kam s nimi?“, ať už je řeč o civilistech nebo teroristech, zůstává bez odpovědi.

Americké letectvo a dělostřelectvo, spolu třeba s francouzským, už Mosul bombardují, médiím nabízejí – na rozdíl od záběrů z východního Aleppa nebo svých „chybných“ útoků – pohled jen na přesné zásahy, irácká armáda dostává pod svou kontrolu další body kolem města… Daeš se ale na ofenzívu připravoval měsíce, kolem města nechal vyhloubit příkopy, které naplnil ropou, novými zdmi omezil přístupy do města a systémem tunelů si zajistil rychlý pohyb pod městem i v jeho okolí. K tomu Daeš v Mosulu během týdne provedl už druhou rozsáhlou čistku (následovanou popravami), což napovídá tomu, že bylo potlačeno povstání obyvatel města, stejně jako nevyšly pokusy uplatit některé z teroristů k atentátu na lídra Daeše Abú Bakra Bagdádího nebo k odchodu z města.

Irácká armáda sice už má na kontě úspěchy s osvobozením třeba Ramádí nebo Fallúdži, ale Mosul je nejen větší, ale leží navíc dál od armádních zásobovacích tras. K tomu se do bojů o Mosul v daleko větší míře zapojují Spojené státy, které současnou situaci fakticky zavinily svou agresí a rozbitím Iráku a jejich armáda proto není „příliš vítána“. Po boku iráckých vládních jednotek navíc stojí oddíly Asyřanů, Kurdů a sunnitských a šíitských milicí, což ve finále tvoří nejen pestrou, ale především potenciálně výbušnou koalici – šíitské osvobozování sunnitských měst je obecně velmi problematické a Kurdové v poslední době veškerá území, která osvobodili, rovnou anektovali. Irácký premiér Hajdar Abádí proto Kurdy dopředu varoval, že se hranice Mosulu překreslovat rozhodně nebudou.

A nad tím vším se vznáší přízrak Recepa Erdogana, který trvá na tom, že turecká armáda se na osvobozování Mosulu bude podílet rovněž. Už počátkem října Erdogan jaksi „rozhodl“, že do budoucna v Mosulu budou moci žít „jen sunnitští Arabové, Turkmeni a sunnitští Kurdové“, a když irácký premiér už po několikáté protestoval proti až příliš suverénní turecké vojenské přítomnosti na iráckém území, Erdogan ho odbyl varováním, že by „měl znát své meze“. Své nároky na Mosul přitom Turecko opírá o historii. Na konci první světové války Turecko a Británie měly za to, že jim patří celý dnešní severní Irák, včetně Mosulu a kurdských oblastí kolem Irbílu a Kirkúku. Osmanský parlament tato území oficiálně připojil k Turecku v roce 1920, ale Británie v rámci svých koloniálních plánů o měsíc později vojensky obsadila Istanbul a celý parlament rozpustila. O tři roky později dohoda z Lausanne definovala hranice moderního Turecka a Společnost národů v roce 1926 Mosul přisoudila Britům, za podmínky, že budou Turecku po 25 let předávat 10 procent ze svých zisků z irácké ropy.

Jakkoli je argumentace osmanským parlamentem vachrlatá, zapadá do Erdoganových neoosmanských vizí, ale především mu nabízí záminku ke vměšování do vývoje situace v Iráku. Největším „potrefeným“ se vedle protestujících Iráčanů podle všeho stávají Spojené státy, neboť alespoň jedno bezproblémové vítězství nad Daešem by Baracku Obamovi mohlo na poslední chvíli mírně vylepšit image. Se zatvrzelými Turky, kteří se sbližují s Ruskem, stále požadují Gülenovo vydání a drží Evropu v šachu migrační zbraní, ale bude situace velmi složitá. I to bude jeden z důvodů, proč Pentagon připouští, že dobývání Mosulu bude trvat „týdny a možná ještě déle“, a proto ani žádný časový horizont nebyl vůbec stanoven.

Tož tak nějak.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Richard Seemann: Ve Vídni se konala velká protivládní demonstrace

7:37 Richard Seemann: Ve Vídni se konala velká protivládní demonstrace

Tisíce účastníků se v sobotu zúčastnily ve Vídni demonstrace proti vládním protiepidemickým opatření…