Oddíly syrských Kurdských obranných jednotek (YPG) pod hlavičkou Spojenými státy vedených Syrských demokratických sil (SDF) osvobodily východosyrskou Rakká, donedávna označovanou za „hlavní město Daeše“. Než bojovníci SDF do města vstoupili, umožnili volný odchod ozbrojencům Daeše, a to jak Syřanům, tak i cizincům, přičemž někteří z nich si na cestu do oblastí, které Daeš stále ještě ovládá, s sebou vzali civilisty jako živé štíty. USA sice popřely, že by s odchodem zahraničních teroristů z Rakká souhlasily, nicméně například záběry BBC z poloviny října dokládají, že se američtí velitelé rozhovorů o evakuaci bojovníků Daeše z Rakká osobně účastnili. Kurdští velitelé SDF tak alespoň zajali „několik emírů Daeše z celého světa“, jejichž další osud zatím není příliš jasný…
Americké bombardování, které si v posledních dnech vyžádalo další stovky civilních životů, město prakticky srovnalo se zemí a některé odhady tvrdí, že je Rakká neobyvatelná až z 80 procent. Bude trvat měsíce, než bude oblast očištěna od Daeše, a roky, než Rakká znovu ožije. Otřásají se poslední pozice Daeše v Dejrizoru, nad nímž přebírá kontrolu syrská armáda se svými spojenci, přičemž do vládních rukou už s pomocí Ruska a Íránu padla i „náhradní metropole“ Daeše v nedalekém Majadínu, který byl z hlediska porážky Daeše významnější než Rakká.
Válka proti Daeši v jeho hlavních baštách tedy pomalu končí. Spojené státy prý po osvobození Rakká nemají jasno, jak by měly v Sýrii dále postupovat. Cílem je zřejmě předejít tomu, aby pouštní a surovinově bohatý východ Sýrie získal zpět pod kontrolu Damašek, nebo „nedejalláhu“ rovnou Teherán, byť právě to se v posledních týdnech odehrává. Možná právě proto Washington „věnoval“ zničenou Rakká oddílům SDF, aby se prý stala součástí „decentralizované, federalizované Sýrie“.
Možná by takové velkorysé rozdávání cizího území za jiných okolností zabralo, ale… Syrští Kurdové si jasně uvědomují, že USA před pár dny fakticky hodily přes palubu nezávislost iráckého Kurdistánu. Znamená to, že Barzáního Kurdistán už nebude tak snadným koridorem pro dodávky amerických zbraní syrským Kurdům, ale především to nejen prohloubí kurdskou nedůvěru k Americe, ale současně i vyostří dosud uměle zastírané ideologické rozpory mezi ultralevicovými syrskými Kurdy a Washingtonem. A bez kurdských pozemních sil jsou případné americké plány na východě Sýrie předem odsouzeny ke zmaru, což ovšem platí i obráceně – bez americké letecké podpory nejsou Kurdové s to rozsáhlá získaná území dlouhodobě kontrolovat.
A co víc, turecké jednotky vstoupily do Idlíbu na severozápadě Sýrie a mají mimo jiné nakročeno i k obklíčení tamní kurdské enklávy v Afrínu. Reálný pohled na „šachovnici“ napovídá, že před tímto posledním Erdoganovým krokem brání Kurdy jen Rusko. Velitel ozbrojeného křídla YPG/SDF Sipan Hamo před pár dny odletěl do Moskvy, kde žádal o ochranu před Tureckem. A za to se platí. Kurdové tvoří 8 procent obyvatel Sýrie, oddíly YPG/SDF během války ovládly 20 procent území, z něhož značnou část ovšem obývají Arabové, a k tomu kontrolují až 40 procent zdrojů syrského zemního plynu a ropy. Mnoho trumfů ale přitom v rukou nemají. Některého ze svých zisků se kvůli ochraně prostě budou muset vzdát.
Tento proces ostatně nejspíš už začal, byť dostupné informace nejsou jednoznačné. Syrská armáda na „kurdském“ východním břehu Eufratu před pár dny došla až k největšímu syrskému ropnému poli Al Omar, nicméně tutéž lokalitu údajně obsadily i SDF, jimž zničenou rafinerii údajně přednostně a bez boje vydali dezertéři z řad Daeše. V týdnu pak SDF do rukou ruské armády prý předaly jedno z největších syrských plynových polí, rafinérii Conoco východně od Eufratu nedaleko Dejrizoru. Daeš tento provoz ovládal od roku 2014 a do rukou SDF padl letos 23. září. V každém případě Damašek tvrdí, že své ropné a plynové zdroje bude mít pod kontrolou "do konce října".
Takřka současně se přitom v Kamišli v kurdské Rodžávě k rozhovorům s nejvyšším vedením syrských Kurdů objevil náměstek ruského ministra zahraničí Michail Bogdanov a rovnou v doprovodu šéfa syrské tajné služby Alího Mamlúka. Rusko už delší dobu v rámci kurdské otázky razí poválečnou federalizaci Sýrie, sami Kurdové tuto vizi podle všeho akceptují, Damašek souhlasí s vyhlídkou na kurdskou autonomii a série rozhovorů, které organizuje Rusko, podle zúčastněných slibuje celý kurdský problém vyřešit v dohledné době a bez rizika konfliktu, natož „balkanizace“ Sýrie podél etnických či náboženských linií. „Nechceme rozdělení Sýrie, nemáme v úmyslu oddělit se od státu a nechceme vyhlašovat nezávislý Kurdistán,“ ujišťuje kurdský lídr Šahoz Hassan. „Takové fámy nejsou pravdivé.“
Co chtějí USA?
Otázkou samozřejmě zůstává, jak budou dál postupovat Spojené státy, když jejich „válka proti Daeši“ pomalu končí, jak ostatně avízuje i Donald Trump. Nabízejí se dvě roviny pohledu.
Koncem září mluvčí americké „koalice proti Daeši“ plukovník Dillon prohlásil: „Z hlediska koalice to nebyl závod o to, kdo zabere nejvíc území. Naším cílem je bojovat proti Daeši. Nemusíme bojovat proti (syrskému) režimu, nejsme v boji proti Rusům. Jsme tu, abychom bojovali proti Daeši a to také budeme dělat.“ Z těchto slov by se zdálo, že se Pentagon připravuje na letitou a zdlouhavou likvidaci teroristů „až do posledního muže“, ale nelze vyloučit, že formulace napovídá o přípravě na elegantní odchod ze Sýrie. Vypuštění teroristů Daeše z Rakká „volně do prostoru“, aby mohli přejít na gerilovou formu boje, dává za pravdu spíše první variantě, v jejímž rámci si USA „válku proti Daeši“ na syrském území chtějí prodloužit.
Do tohoto obrazu zapadá i opakované tvrzení Ruska z posledních dvou týdnů, že USA na východě Sýrie boj proti Daeši jen markýrují, ale ve skutečnosti teroristy naopak podporují. Poté, co ruské ministerstvo obrany zveřejnilo satelitní snímky z oblasti Dejrizoru, na nichž SDF, americké speciální oddíly a bojovníci Daeše mají postupovat bok po boku, následovalo obvinění, že nedávné útoky Daeše přicházejí z oblastí ležících „velmi blízko“ americkým pozicím, a jsou vedeny „přesnými koordináty“, které mohou pocházet jen od amerického vzdušného průzkumu. Podle mluvčího ruského ministerstva generála Konašenkova se americká strana hájí tím, že jsou to všechno jen „náhody“, nicméně ruské letectvo v Sýrii je prý připraveno všechny tyto „náhody“ rozbombardovat. (USA mají na severu Sýrie asi deset operačních základen, nicméně v tomto případě je podle všeho řeč o základně Al Tanf u jordánských hranic. A právě k ní se už blíží syrská armáda, která mezitím ovládla celou hranici s Jordánskem a zkomplikovala tak nejen americkým speciálním silám, ale případně i všem „ostatním“ útěk/odchod.)
A kromě „nejasností“ s Daešem je tu i druhá rovina případného amerického postupu v Sýrii. Koordinátor amerického „boje proti Daeši“ Brett McGurk se zničehonic zjevil v Rakká a sebou si přivezl saúdského ministra pro otázky Perského zálivu Sámera Sabhána. O konkrétních výsledcích jejich pobytu ve zničeném městě není nic známo. Spojené státy nicméně slíbily, že „povedou“ snahy o obnovu dodávek vody a elektřiny, ale očividně přitom chtějí najít někoho, kdo tuto „vůdcovskou roli“ zaplatí. „Budeme pomáhat a přirozeně povedeme snahy vrátit do města vodu, elektřinu a všechno to ostatní,“ prohlásila mluvčí ministerstva zahraničí USA Heather Nauertová. „Nicméně správa Sýrie je otázka, o niž se dál zajímají všechny země.“ Jinými slovy, navrácení Rakká pod kontrolu Damašku není v plánu, přinejmenším pro dohlednou dobu.
Důležitější ovšem je, že USA sáhly zrovna po Sámeru Sabhánovi, který proslul nenávistí k šíitům a ještě ve funkci saúdského velvyslance v iráckém Bagdádu svým sektářstvím výrazně přispěl k zpřetrhání svazků mezi oběma zeměmi, až musel být ze své pozice odvolán. Ještě nedávno požadoval zničení íránského režimu, k čemuž je třeba připomenout, že při nedávné návštěvě saúdského panovníka Salmána v Moskvě byly stanoveny i podmínky, za nichž jsou Saúdové ochotni podílet se na rekonstrukci Sýrie: žádné jejich peníze prý nesmějí nijak posloužit Íránu. Tato formulace je přitom natolik vágní, že fakticky vylučuje jakoukoli saúdskou účast, nemluvě o tom, že by s ní zcela jistě nesouhlasil nejen Teherán, ale především ani Damašek, který Saúdové chtěli během celé války proměnit v baštu džihádistického chalífátu.
Daeš i Saúdové vyznávají tutéž nenávistnou verzi islámu, wahhábismus, Daeš ve svých školách používal oficiální saúdské školní učebnice a mnozí jeho lídři jsou rodem Saúdové. Obecně přitom není žádným tajemstvím, že Saúdové Daeš rovnou i financovali, zatímco organizace vznikala v americkém zajateckém táboře v Iráku a pro USA byla dlouho vítaným nástrojem k tlaku proti Bašáru Asadovi. A najednou se saúdský ministr zjevuje v doprovodu amerického politika v Rakká? Daeš sice přišel o většinu svých „městských bašt“ a tím pádem i o území pro svůj fantasmagorický chalífát, ale rozhodně „neskončil“. Saúdové budou jistě připraveni financovat každého, kdo jim slíbí válku proti „šíitské ose“ Íránu, Iráku, Sýrie a Libanonu, přičemž „bývalí“ teroristé z Daeše nebo příslušníci arabských kmenů, které uplynulé tři čtyři roky s Daešem na východě Sýrie spolupracovaly a spolužily, budou akceptováni bez potíží…
Jenže. Pokud Kurdové opravdu uzavírají separátní dohody s Moskvou a Damaškem, což značí, že už nebudou nikomu „dělat“ pozemní sílu k prosazování „vnějších“ zájmů, mění se americký (a samozřejmě i saúdský) odchod ze Sýrie spíše jen v otázku času.
Poznávacím znamením, že takový okamžik nastal, bude nejspíš nějaká velkolepá mediální oslava „amerického vítězství nad Daešem“, i když bez muslimů by ničeho nedosáhli – bez pozemní podpory Kurdů by nezvítězili v Rakká, bez iráckých sunnitských, šíitských i íránských oddílů by nedobyli Mosul, bez armád Sýrie a Iráku a jejich spojenců by chalífát sice byl nejspíš pravidelně bombardován, ale stále by fungoval…
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
