Skutečně? Co zásadního pořídili DJT a Putin na onom summitu? Samozřejmě, deklaraci o Sýrii, ale co ještě? Australané začali naříkat, že spojenectví USA a Číny je ohrožuje. Je pravda, že DJT a Si Ťin-pching si porozuměli…

Summit se ale možná neuskutečnil i proto, že Rusové odmítli nabídnout Trumpovi nějaký „dárek“ ve formě ústupku, jímž by se mohl po návratu domů chlubit jako úspěchem své politiky a celé to setkání tím obhájit. Podle některých spekulací tímto „dárkem“ měl být ruský souhlas s odsunem íránských a šíitských bojovníků v Sýrii od hranic s Izraelem a nejlépe rovnou z celého regionu.

A možná prostě Bílý dům nechtěl summit v době, kdy je Sýrie horkou aktualitou, ale USA už nejsou s to garantovat ani chování svých hlavních spojenců, Izraele a Saúdů, což musí být pro velmoc typu USA zahanbující.

Určitě by se daly vymyslet i další důvody. V každém případě toho ti dva společně moc nepořídili, i když Trump naznačil nesmyslnost dalších protiruských sankcí i výhodnost spolupráce při řešení třeba krizí na Ukrajině a kolem Severní Koreje. Ve výsledku tak jen schválili předem připravené prohlášení o Sýrii, které znovu – možná už třetím rokem – opakuje zaklínadlo, že syrský konflikt „nemá vojenského řešení“. Nicméně stejně dlouho je očividné, že kdo si co vojensky urve, než vše opravdu skončí, tak bude mít o to větší slovo v poválečném vývoji. Pentagon ostatně pár dní na to oznámil, že když už „válka proti Daeši“ v Sýrii vlastně skončila, tak že vojensky zůstane aspoň dokud „úspěšně neskončí ženevská jednání“. Pokud ho budou Američané se Saúdy „vhodně blokovat“, může to být argument pro vojenské setrvání navždy. A když k tomu ještě ministr obrany Mattis prohlásil, že mají k pobytu v Sýrii souhlas OSN, což je opravdu, ale opravdu velká lež, tak je zřejmé, že to společné prohlášení je jen cárem papíru, v němž má největší význam oboustranné ujištění o pokračující spolupráci, která má předejít tomu, aby mezi sebou v Sýrii USA a Rusko nezačaly – třebas jen náhodně – válčit. Při vší té bídě je asi třeba právě tohle vnímat jako hlavní výdobytek.

A s tím porozuměním mezi čínským prezidentem Siem a Trumpem si taky nejsem tak jistá. Na Trumpa čekal sice v Pekingu červený koberec a kopec slávy, ale ve dnech před jeho příjezdem udělali Číňané dvě gesta. „Odtajnili“ největší plovoucí rypadlo na světě, které je s to za hodinu ze dna nasbírat tři olympijské bazény kamení a „házet“ je až na vzdálenost 15 kilometrů – a vytvářet tak nové umělé ostrovy. Jinými slovy, rozšiřovat čínské území v moři, jemuž chtěl ještě nedávno vládnout Barack Obama. A dva dny „před Trumpem“ čínská armáda „jen tak mimochodem“ údajně otestovala mezikontinentální balistickou raketu schopnou zasáhnout jakýkoli cíl v USA. Chci říci, že Peking dal Trumpovi jasně najevo, jaké jsou mantinely, a následné obchodní dohody – snad za 250 miliard dolarů – už lze vnímat jen jako pohlazení po hlavě: Když budeš, Donalde, hodný, ty peníze se zhmotní. Většina smluv se totiž týká projektů, jejichž realizace může zabrat deset i více let. Takže ještě jednou, o nějakém nadstandardním porozumění bych nemluvila. Ta australská reakce se spíš možná týká skutečnosti, že Trump přesto přese všechno upřednostňuje silnou Čínu a Austrálii, tradičního spojence, přehlíží. A co si má pak takový chudák spojenec bez loutkovodiče počít, že?