Koncem června jeden z výborů amerického Kongresu překvapivě odhlasoval nutnost nové diskuse o válce proti teroru, což přinejmenším podle portálu Politico znamená, že má „Kongres konečně plné zuby válek řízených autopilotem. (…) Vyžaduje, aby Kongres projednával a schvaloval americké vojenské akce v Iráku, Sýrii, Afghánistánu a dalších vzdálených zemích.“ Je skutečností, že války bez souhlasu Kongresu – nemluvě, samozřejmě, o souladu s mezinárodním právem -- vedl i Barack Obama, a Donald Trump si osobně už stihl zaútočit v Sýrii nebo třeba v Afghánistánu také. Nedávno však (bez ohledu na následné vyhlášení neodůvodněných protiíránských sankcí) ze své rady pro národní bezpečnost vyhodil největšího zastánce agrese proti Íránu a k tomu se s měsíčním zpožděním „provalilo“, že nařídil ukončit jakoukoli pomoc CIA syrskému džihádu, protože to bylo „masivní, nebezpečné a rozhazovačné“. Takovými slovy snad ještě žádný novodobý americký volený politik na „deep state“ nezaútočil. Americký Washington Post, britský Guardian nebo CNN v tom uviděly ústupek Rusku a tím pádem Putinovo „syrské vítězství“, diskutovat by se dalo i o ústupku Íránu, ale ve skutečnosti se prý Trumpovi nelíbilo, že americké zbraně končí u Al Kajdy, a navíc jej údajně také „vytočilo“ loňské video, na němž Amerikou podporovaní džihádisté z hnutí Núr Addín Zankí za halasného veselí podřezávají krk desetiletému palestinskému chlapci. (Tito „naši“ džihádisté se mezitím přidali do vojenské koalice se syrskou frančízou Al Kajdy, což je prý hlavní důvod, proč není nově utvořená kajdistická organizace v Sýrii na americkém seznamu teroristů; „legitimizovali“ ji.) Vzápětí pak ale Pentagon ještě „vyhnal“ ze své -- z hlediska mezinárodního práva ilegální – základny další syrské džihádisty s tím, že buď budou bojovat jen proti Daeši a ne proti syrské armádě, nebo ať si jdou… Jinými slovy, změna režimu v Damašku už je pasé, USA prý spolupracují s Ruskem na tom, aby po porážce Daeše v Sýrii nepropukla další válka…

Mezitím byla ve Washingtonu zveřejněna pentagonská studie amerického postavení v současném světě, kterou si objednal už Obama a která dostala název (volně přeloženo) „Na naše vlastní nebezpečí: Ministerstvo obrany odhaduje rizika ve světě po nadvládě“. Vojáci v ní administrativu ve Washingtonu vyzývají, aby se zřekla jednostranných vojenských kroků a používala vojenskou sílu výhradně ve spolupráci se „sobě rovnými“, čímž je v textu míněn úzký okruh historických spojenců, konkrétně Británie, Francie, Kanada a Austrálie, což jsou prý „obzvláště aktivní globální partneři USA“. Mezi regionálními partnery jsou pak zmíněni Japonci a Jihokorejci v Asii a Egypt, Saúdská Arábie, Jordánsko a Izrael na Blízkém východě, což ale platí jen s velkými výhradami. Je nicméně pozoruhodné (a pro mnohé evropské politiky až tragické), že NATO je z hlediska Pentagonu jen „také regionálně založenou odstrašující silou“. Jak konstatuje studie, „panuje všeobecná shoda, že USA a jejich obranný establishment už nedosahují úrovně nezpochybňované strategické dominance, kterou zažívaly od konce studené války přes období po 11. září“. Když k tomu generálové Pentagonu otevřeně poukazují na fakt, že jsou američtí vojáci v Sýrii ilegálně a Rusko je odtud proto může snadno „vyhnat“, tak se cosi opravdu mění.

Čili, „změny režimů“ jsou podle všeho ty tam, včetně té v Severní Koreji, přičemž ministr zahraničí USA pokračuje v boření axiomů a zvažuje, že z priorit americké politiky vypustí „vytváření spravedlivého a demokratického světa“. Je jen logické, že mnozí tradiční američtí spojenci si sami stále hmatatelněji uvědomují meze americké moci a začínají být až příliš samostatní, což ze zemí, které studie Pentagonu zmínila, platí kupříkladu pro Francii, Egypt, Saúdskou Arábii, Jižní Koreu… A už jen samo srovnání významu „regionálního spolku“ NATO se samojedinou Jižní Koreou, rozviklaným Jordánskem nebo v záplavě problémů se topícími Saúdy! V kovaně pronatovské části Evropy musí jistě pociťovat silný chlad, který přichází z Washingtonu...