Více než deset tisíc občanů podepsalo petici volající po větším angažmá českých orgánů, ve veřejné sbírce na právní zastoupení rodiny v Norsku se už vybralo více než půl milionu korun, na podporu matky vystoupili někteří politici včetně prezidenta republiky i další známé osobnosti. Pod tlakem veřejného mínění se nedávno konečně rozhoupal Parlament i vláda a Česká republika ve věci začala vyvíjet alespoň umírněný politický tlak na Norsko.

Nic z toho ovšem není dobře kvitováno v prostředí oněch intelektuálních a kulturně-mediálních kruhů progresivní levice, pro které se vžilo označení „Pravda a láska“ popřípadě „Pražská kavárna“. Ti stejní, co se jindy dojímají nad osudem Tibetu, strádáním disidentů v Barmě nebo procesem s Pussy Riot v Rusku, a kteří mají vždy plná ústa lidských práv, najednou v případě konkrétního příběhu bezpráví přinejlepším projevují lhostejnost či arogantní přezíravost, v horším případě se vyjadřují v neprospěch matky, v nejhorším pak proti ní vedou dehonestující kampaň.

Mezi Kafkou a Orwellem

V květnu 2011 odebraly českým manželům Michalákovým žijícím v Norsku tamní úřady jejich syny Denise a Davida, a to na základě udání učitelky z mateřské školky kvůli podezření ze sexuálního zneužívání otcem. Trestní stíhání bylo v lednu 2013 zastaveno, protože žádné zneužívání se neprokázalo. Nicméně v mezidobí norské úřady a soudy i tak shledaly rodiče jako problémové, respektive selhávající při výchově, a odebrání potvrdily. Chlapci zůstali v pěstounské péči, a to každý u jiných pěstounů, třebaže o ně projevovala zájem širší biologická rodina v České republice. Otec byl zcela zbaven rodičovských práv, matka má právo děti vídat dvakrát ročně po dvou hodinách. Během setkání děti nesmí obejmout, nesmí jim dávat najevo své emoce, donedávna s nimi nemohla mluvit česky, ale jen norsky.

Celý případ z pohledu matky je popsán na stránkách www.kdejemojedite.cz. Jsou zde, pravda, jen tvrzení jedné strany sporu a při vytváření vlastního názoru lze sotva vycházet toliko z nich. Nicméně to, co je známo o norském systému sociálněprávní ochrany dětí, respektive juvenilní justice, a existence dlouhé řady navlas podobných kauz, nás vede k tomu, abychom tvrzení paní Michalákové nebrali na lehkou váhu.

Jsem přesvědčen, že norský model ochrany dětí je živoucím zosobněním orwellovské antiutopie a Kafkova Procesu, a že jde o jeden z nejzrůdnějších produktů sociálního inženýrství norského pokrokářského socialismu vůbec.